Paní Watersová po mně hodila trpitelský pohled, sedla si vedle manžela a začala vyprávět. „Nejdříve se mu jen stýskalo, stejně jako nám všem v rodině. Adriana pro něj byla vším. Neměl v dětství moc kamarádů a jeho sestra ho ochraňovala na každém kroku. Po čase jsme začali chodit k psychiatrovi. Borisův stav se vůbec nelepšil a já začala mít strach, aby se vůbec dokázal někdy postavit na vlastní nohy,“ po celou dobu se mi ani jednou nepodívala do očí, pohled měla upřený na své malé vrásčité ruce v klíně. „Po roce doktor usoudil, že Boris je schopný nadále fungovat a poslal ho zpátky do školy. Mezitím jsem ho učila doma já. I tak musel jeden rok opakovat. Když se vrátil mezi své vrstevníky, nedokázal si opět najít kamarády a díky tomu myslel na Adrianu čím dál víc. Zašla jsem za panem doktorem a ten mu předepsal mírná antidepresiva. Dávala jsem mu je večer do pití, protože míval často sny o Adrianě a já doufala, že ho to přejde. Po třech měsících si během spánku rozškrábl žílu na zápěstí, nemohli jsme ho vzbudit, stále křičel jméno své sestry. Dokonce i v sanitce, když ho vezla do nemocnice. Po tomto incidentu byl ubytován na psychiatrii natrvalo. Chodíme za ním každý týden o návštěvní hodiny. Zdá se nám lepší, ale v noci prý stále mívá noční můry, a proto si ho tam doktoři nechávají. Nechtějí, aby si znovu nějak ublížil.“ Nedokázal jsem pochopit, že kvůli škrábnutí na ruce může být člověk do konce života na psychiatrii. Raději jsem o tom mlčel. Nadále mě ale napadaly otázky týkající se psychiatrické léčebny. „Jak se jmenuje doktor, který se o Borise stará?“ „Pan doktor Parker, velice milý muž s profesionálním přístupem. Má v péči prý dokonce několik celebrit. Neslyšel jste o něm?“ V tu chvíli ve mně hrklo. Na druhou stranu jsem to mohl předpokládat. Tolik doktorů asi v jedné léčebně není. Paní Watersová o něm hovořila pomalu jako o bohu. Nikdy bych si pod tím nepředstavil toho skrčka s injekční stříkačkou. „Byl dokonce i v televizi, protože se mu přiznal nějaký vrah, který zabil svou manželku jen kvůli tomu, že se cítil, no, gay.“ „Ano, máte pravdu. O něm jsem slyšel. Určitě kapacita ve svém oboru.“ Ten chlap to snad vypráví každému na potkání. Protože oba manželé už vše řekli a já neměl chuť se dozvědět další ubohá fakta ohledně života pana doktora Parkera, místnost se potopila do ticha. „Mohl bych na chvilku nahlédnout do Borisova pokoje?“ „Ale jistě,“ paní Watersová byla tou otázkou trošku zaskočená. Sám jsem ji položil jen, abych prolomil to mlčení. Vyšli jsme z obývacího pokoje do patra a prošli chodbou až na konec. Nebyli zde žádné dveře. „Boris chtěl mít vždy naprosté soukromí,“ vysvětlila mi paní domu a pak stáhla šňůrkou poklop i se schůdky ze stropu. „On bydlel na půdě?“ zeptal jsem se ohromeně.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192995