98
V zajetí džungle
D r u h á i n d o č í n s k á v á l k a : USA
99
Příchod Američanů Ale kdo z Američanů se jako první dotkl vietnamské půdy? Byl to americký kapitán, který se svou lodí zakotvil v roce 1845 u vietnamských břehů před Touranem. Jistě netušil, že později bude toto město přejmenováno na Da Nang a stane se největší americkou vojenskou základnou ve Vietnamu a sídlem amerických zvláštních jednotek. Také americký prezident Lincoln, když si v roce 1864 vyměňoval poselství s vietnamským císařem Tu Ducem, netušil, že přesně o sto let později dá jeho následovník v Bílém domě rozkaz k leteckému útoku na severní Vietnam a k válce bez vyhlášení války. Abraham Lincoln, právě tak jako George Washington a Thomas Jefferson (a jejich Deklarace o nezávislosti Spojených států) inspirovali mladého Nguyen Ai Quota (později známého pod jménem Ho Či Min) v jeho boji za svobodu a nezávislost své vlasti. Ne náhodou je možné najít některé shodné formulace ve vyhlášení vietnamské nezávislosti z 2. září 1945 a v americké Deklaraci z roku 1776. Ne náhodou ulice osvobozené Hanoje zdobila hesla: „Vietnam to the Vietnamese!“ – „Independence or death!“ Byl to právě americký prezident Wilson a nikoliv představitel Francie Clemenceau nebo představitel Británie Lloyd George, komu mladý vietnamský vůdce předložil osm požadavků Svazu vietnamských vlastenců v průběhu versailleské konference v roce 1919.
Zbloudilý pilot
Ho Či Minova stezka
Americký poručík Rudolph Show musel vyskočit s padákem právě v době, když 11. října 1944 prolétával nad hornatým terénem podél čínsko-vietnamské hranice. Jeho průzkumný letoun měl poruchu motoru a přistát se nedalo. Zpozorovala ho francouzská hlídka, ale než se dobrala do místa seskoku, předešli ji členové místní vietnamské jednotky. Rozhodli se, že amerického pilota předvedou přímo svému vůdci Ho Či Minovi, který se tehdy ukrýval v jeskyni v Pac Bo. Cesta
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192979
98
V zajetí džungle
D r u h á i n d o č í n s k á v á l k a : USA
99
Příchod Američanů Ale kdo z Američanů se jako první dotkl vietnamské půdy? Byl to americký kapitán, který se svou lodí zakotvil v roce 1845 u vietnamských břehů před Touranem. Jistě netušil, že později bude toto město přejmenováno na Da Nang a stane se největší americkou vojenskou základnou ve Vietnamu a sídlem amerických zvláštních jednotek. Také americký prezident Lincoln, když si v roce 1864 vyměňoval poselství s vietnamským císařem Tu Ducem, netušil, že přesně o sto let později dá jeho následovník v Bílém domě rozkaz k leteckému útoku na severní Vietnam a k válce bez vyhlášení války. Abraham Lincoln, právě tak jako George Washington a Thomas Jefferson (a jejich Deklarace o nezávislosti Spojených států) inspirovali mladého Nguyen Ai Quota (později známého pod jménem Ho Či Min) v jeho boji za svobodu a nezávislost své vlasti. Ne náhodou je možné najít některé shodné formulace ve vyhlášení vietnamské nezávislosti z 2. září 1945 a v americké Deklaraci z roku 1776. Ne náhodou ulice osvobozené Hanoje zdobila hesla: „Vietnam to the Vietnamese!“ – „Independence or death!“ Byl to právě americký prezident Wilson a nikoliv představitel Francie Clemenceau nebo představitel Británie Lloyd George, komu mladý vietnamský vůdce předložil osm požadavků Svazu vietnamských vlastenců v průběhu versailleské konference v roce 1919.
Zbloudilý pilot
Ho Či Minova stezka
Americký poručík Rudolph Show musel vyskočit s padákem právě v době, když 11. října 1944 prolétával nad hornatým terénem podél čínsko-vietnamské hranice. Jeho průzkumný letoun měl poruchu motoru a přistát se nedalo. Zpozorovala ho francouzská hlídka, ale než se dobrala do místa seskoku, předešli ji členové místní vietnamské jednotky. Rozhodli se, že amerického pilota předvedou přímo svému vůdci Ho Či Minovi, který se tehdy ukrýval v jeskyni v Pac Bo. Cesta
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192979
10 0
V zajetí džungle
přes hory a doly ovšem trvala několik dní. Spíše nocí, protože přes den odpočívali v úkrytech, aby je nezpozorovali Francouzi, a na pochod se vydávali jen v noci. Show si však s hlídkou moc nepopovídal. Pořád opakoval: „Viet Minh, Viet Minh,“ a oni jen odpovídali: „Amerika, Roosevelt.“ Na víc se nezmohli. Jaké bylo tedy jeho překvapení, když ho nakonec uvítal vietnamský vůdce plynnou hovorovou angličtinou. Show byl z toho tak rozrušen, že Ho Či Mina objal. Pak to vysvětlil tím, že v jeho hlasu slyšel svého otce ve Státech. Pro Ho Či Mina bylo setkání s americkým pilotem doslova dárkem spadlým s nebes. Od jednačtyřicátého roku se snažil navázat s Američany kontakt, ale nedařilo se mu to. Ve svém boji za nezávislost Vietnamu v nich viděl proti Japoncům a Francouzům ty nejnadějnější spojence. Tím spíše, že byli tak blízko – na čínském území ovládaném Čankajškem. O americké politice vůbec získával Ho Či Min informace především v knihovně amerického Úřadu pro informace (OWI). Tam se dočetl, jak Roosevelt odsuzuje francouzský kolonialismus a chce učinit vše pro to, aby po skončení války získaly kolonie v jihovýchodní Asii nezávislost. Za to Roosevelta obdivoval a chtěl pro sblížení s Američany učinit vše. Ti vstoupili v prosinci 1941 do války s Japonskem a třebaže Francie byla – stejně jako Británie – jejich spojencem, americký prezident dával jasně najevo, že po válce nebude podporovat obnovu francouzského a britského kolonialismu. V říjnu 1944 bylo už také jasné, že Američané dříve nebo později Japonsko porazí, a tím skončí jeho imperiální vláda v celé Asii. Sázka rodícího se vietnamského hnutí za nezávislost, které v té době už vytvářelo i své ozbrojené složky, na spojenectví s Američany měla svou logiku, byť odporovala komunistické představě o USA jako vedoucí kapitalistické mocnosti. Ale v Asii měl komunismus vždycky nacionalistický šat, ať šlo o Čínu nebo Indočínu, a proto se nelze divit, že teoretické aspekty ustoupily praktickým důvodům. Američané pracující v Číně z pověření OSS, OWI nebo velvyslanectví USA v Čunkingu či generálního konzulátu v Kchun-mingu věděli o Ho Či Minovi ještě v době, kdy byl v čínském vězení, tedy někdy od dvaačtyřicátého roku. Vždyť o jeho propuštění prostřednictvím Američanů žádal i tehdejší styčný důstojník Čou En-laj. Ho Či Min byl pro-
D r u h á i n d o č í n s k á v á l k a : USA
101
puštěn v září 1943 a podařilo se mu udržovat kontakty s americkými zástupci v Liou-čou, dokonce s nimi řešil svou možnou cestu do San Franciska a tedy vydání amerického víza. Spojené státy chtěl navštívit zřejmě proto, aby osobně na podstatně vyšší úrovni, než jaké představovaly americké mise v jižní Číně, vysvětlil, v čem může být pro USA užitečný Viet Minh při osvobozování Indočíny od Japonců. Chtěl si také zajistit podporu Američanů po tomto osvobození, zejména zajistit, aby se zpět nevrátil francouzský kolonialismus. Generál de Gaulle slíbil během své americké návštěvy Annamcům autonomii, ale jak bylo jeho zvykem, ve velmi mlhavých obrysech. Ho Či Minovy dopisy s nabídkou spolupráce putovaly z rukou do rukou, z Číny do Washingtonu, ale většinou zapadaly do nejspodnějších šuplíků. To proto, že jednak Francouzi ze Svobodné Francie, kteří také v této oblasti působili, na dotazy Američanů, jaký význam má vlastně toto vietnamské hnutí, ho z pochopitelných důvodů bagatelizovali jako naprosto nepodstatné. A za druhé měli Američané neustále na mysli, že Francouzi jsou jejich váleční spojenci a nebylo by tedy vhodné, aby se za jejich zády domlouvali s nějakými Vietnamci, jak je z Indočíny vůbec vytlačit. Americká politika byla rozporná i v tom, že – podobně jako v okupované Francii – po celou dobu války její představitelé udržovali styky s vichystickým režimem. A ten vládl, byť formálně, i ve Vietnamu, dokud Japonci 9. března 1945 nepřistoupili k jeho úplné likvidaci. Cizinci, kteří nestačili z Vietnamu utéct, byli izolováni, dokonce zavřeni. Tak Američanům vyschly i ty tenké zdroje informací, které dostávali od lidí spolupracujících s vichysty.
Zbraně za informace To vše vlastně nahrávalo Ho Či Minovi, aby se u Američanů prosadil výrazněji. Počátkem toho byla společná cesta se sestřeleným americkým pilotem do Kchun-mingu. Tedy, společná byla jen přes čínské hranice, pak Američané pro svého pilota poslali letadlo a Ho Či Mina ponechali, ať si dojde pěšky. Nebylo to snadné. Musel se přestrojit do uniformy železničáře, aby jej Číňané znovu nechytli, a musel si také na půli cesty u svého známého holiče pár dní odpočinout, protože byl
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192979