98 / Vysokoškolská pedagogika
Přechod z jedné etapy života do druhé je spojen s přebíráním nové sociální pozice (statusu a role) a doprovázen zpravidla řadou potíží (např. s osvojováním nové sociální role, vyrovnání se s novými požadavky a nároky) a nezřídka i s krizemi. Jednotlivá období lidského života se dále člení na stadia vývoje, jež jsou dána nejméně třemi charakteristikami:
chováním určitého zaměření, kdy chování je odlišné od stadia předchozího nebo budoucího,
stadia se vyskytují u všech jedinců ve stejném pořadí, posloupnost vývojových stadií je neměnná. Životní běh člověka byl vždy zkoumán z hlediska těchto období (fází) a rozdělen do jednotlivých etap, jejichž název i věkové ohraničení je u různých autorů nahlíženo různě (např. novorozenec, kojenec, dětství I., dětství II., školní dětství, mladiství, dorost, plnoletost, dospělost, stárnutí, stáří, stařectví). Pro potřeby vysokoškolské psychologie se v dalším textu budeme detailněji zabývat pouze těmito stadii: adolescence, mladší dospělost, střední dospělost a starší dospělost. Pouze informativně do studijního textu zařazujeme též stadium raného stáří, neboť vysokoškolský učitel, který se spolupodílí také na výuce v Univerzitě třetího věku, se může s jedinci právě tohoto věku často setkat.
Rané stáří (cca 60–75 let)
Staří lidé mívají nízký status, jsou jim přičítány převážně negativní osobnostní vlastnosti a nízké kompetence. Tento postoj ke stáří je označován jako ageis mus, jež se projevuje podceňováním, odmítáním, eventuálně odporem ke starým lidem. Podle ageismu je stáří obdobím ztrát, celkového úpadku a zhoršené kvality života. Specifický význam stáří ale zdůrazňuje např. E. Erikson, který podotýká, že hlavním úkolem stáří je dosáhnout integrity, tj. celistvosti v pojetí vlastního života. Integrita se projevuje přijetím svého života jako nedílné součásti generační posloupnosti. Stáří přináší jedinci nové zkušenosti, s nimiž se musí nějakým způsobem vyrovnat. Je také výsledkem procesu socializace. Starý člověk je více zaměřen do minulosti (tzv. optimismus stáří). V postoji k vlastnímu stárnutí a stáří se mezi jedinci projevují velké rozdíly, tzn., že někteří z nich reálně stáří akceptují a jsou v něm aktivní, jiní jsou sice realističtí a přijatelně optimističtí, ale jsou
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192851
Psychické zvláštnosti vysokoškolských studentů / 99
pasivní, někteří odmítají akceptovat skutečnost, že stárnou, další jsou realističtí a současně pesimističtí a někteří dokonce rezignují a projevují se pesimisticky. Ve stáří se setkáváme s mnohými tělesnými změnami. Stárnutí člověka závisí na interakci dědičných předpokladů (tj. vliv DNA = primární stárnutí) a důsledků různých vlivů prostředí (jako je životní styl, výživa, zatěžování jednotlivých funkcí = sekundární stárnutí). Stáří není chorobným stavem, ale v průběhu stárnutí dochází k sumaci nepříznivých vlivů. A právě proto přibývá v tomto období nemocných lidí. Základním znakem nemocnosti stáří je polymorbidita, tzn., že starý člověk trpí současně větším počtem různých, zpravidla chronických onemocnění. Zdraví má totiž ve stáří zcela jiné dimenze. Za zdravého lze považovat člověka, který netrpí žádnou zjevnou chorobou, necítí nemocný a je soběstačný. Stáří mění viditelným způsobem i zevnějšek člověka. Tímto způsobem právě on ovlivňuje jeho sociální status. Generalizované rezignace se projeví úpadkem osobnosti v rámci demence a nezájmem o vlastní vzhled. Tomuto jevu se říká tzv. Diogenův syndrom, tj. syndrom zanedbaného starce. Psychické změny v období stáří závisejí jak na vlivech biologických, tak i sociokulturních. Mezi biologicky podmíněné změny patří zejména změny, které jsou pouhým projevem stárnutí, jako je např. celková pomalost, obtíže v zapamatování a vybavování, snížení frustrační tolerance apod. Psychosociální změny jsou ovlivněny tzv. kohortovou zkušeností, tj. zkušeností generační, ale také individuálně specifickým životním stylem a změnami, které vznikají postojem společnosti. Změny poznávacích procesů ve stáří charakterizují změny aktivační úrovně, tzn., že poznávací procesy jsou pomalejší, prodlužuje se jejich reakční čas, jsou celkově těžkopádnější, ale i rozvážnější a trpělivější. Zhoršuje se zraková a sluchová ostrost, projevuje se též úbytek paměťových kompetencí a nastávají obtíže při učení. Paměť je třeba více trénovat. Je uchována schopnost používat dříve osvojené znalosti a způsoby uvažování, hůře se ve stáří chápou nové situace, obtížněji se jedinci něčemu učí. Proto se hůře přizpůsobují a dávají přednost rutině a stereotypu. V emočním prožívání a reaktivitě jsou citově labilnější a hůře ovládají své emoční projevy. Změny a výkyvy emočního ladění ovlivňují i ostatní psychické funkce. Znamená to, že zhoršují kvalitu pozornosti a paměťových funkcí, snižují využití rozumových schopností a omezují motivaci. Staří lidé tak často vyslovují větu: „Necítím se dobře.“ Dochází také ke změnám v oblasti vůle. Aktivní vůle bývá dosti často inhibována, tj. obtížně, pomalu a neradi se rozhodují. Pasivní vůle, tzn. stálost, vytrvalost a trpělivost, bývá někdy silnější než dříve. Může ale též dojít
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192851
100 / Vysokoškolská pedagogika
k úpadkům všech projevů vůle, k rezignaci či apatii. Klesá potřeba změny, staří lidé se více koncentrují na vlastní potřeby. Potřeba stimulace je snížena, což se projevuje tím, že intenzita nebo nakupení podnětů starého člověka spíše dráždí a unavuje. Jeho potřeba učení je snížena, dává přednost stereotypu. Zvyšuje se ale potřeba jistoty a bezpečí. Tento jedinec si přestává důvěřovat, smiřuje se s určitou závislostí na jiných lidech, zvyšuje se jeho potřeba emoční podpory, zejména tehdy, cítí-li se ohrožen. Typická je pro něj potřeba generační solidarity. Jeho potřeba seberealizace je frustrována odchodem do důchodu a současně je naplňována prostřednictvím vzpomínek. Mívá strach z nemoci, z opuštěnosti, ze smrti, chce si zachovat sebeúctu. Změny osobnosti ve stáří se nejčastěji projevují zdůrazňováním některých jeho rysů, jako opatrnosti, nerozhodnosti či puntičkářství, ale také bázlivosti, úzkostnosti a sklonu k nespokojenosti. Častým projevem starých lidí je egocentrismus, který se může jevit jako sobectví, akcentovaná extroverze, jež se může projevovat jako familiárnost a dotěrnost, dále podezíravost, vztahovačnost, prohloubená introverze, jež je okolím vnímána jako nesnášenlivost a lakota. Někteří staří lidé mohou být samotářští a případně odmítat sociální kontakt. Změny postojů a sociálního chování starých lidí jsou charakterizovány menším počtem sociálních kontaktů. Současně většinou dochází k větší koncentraci na sebe sama, respektive na vlastní rodinu. Potřebují ale i své soukromí. Preferují kontakty se známými lidmi a kontakty s vrstevníky jim přinášejí jiné uspokojení než kontakty s mladšími lidmi. Osamělost, spojená se ztrátou mnoha sociálních vztahů, bývá způsobena buď sociální situací, např. ztrátou partnera, či fyzickým stavem, např. sníženou hybností či smyslovým postižením, ale i psychickým stavem, tj. např. úbytkem kompetencí, depresemi a demencí. Mnozí ze starých lidí ale hledají způsoby, jak se opuštěnosti vyhnout. Činí tak např. prostřednictvím kontaktů s lidmi ze sousedství nebo telefonu, zvířat, médií nebo i začleněním do přiměřených vzdělávacích aktivit. Staří lidé často trpí nedoslýchavostí, potřebují delší čas ke sdělení určité informace. Obtížně si vybavují potřebné slovní výrazy, což souvisí s možnými poruchami jejich paměti. Mají tendenci opakovat svoje sdělení, protože si nejsou jisti, zdali si je partner zapamatoval. Komunikace se skupinou je pro ně obtížnější než rozhovor s jednotlivcem. Aby upoutali na sebe pozornost, mají tendenci komunikovat prostřednictvím svých tělesných obtíží. Mladší lidé mají sklony starého člověka manipulovat do role pouhého pasivního příjemce určitých sdělení či pokynů. Tímto způsobem u nich vzbuzují pocity osamělosti. Měli by je proto také vyslechnout.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192851