98
nést plody.“ [Jr 17,8] To znamená, že mohou přijít zlé chvíle, může přijít smrt nebo nemoc, která nás k smrti přiblíží, máme-li však svoji původní jistotu, totiž kořeny ve vodě, jsme proti zlu ve výhodě, jsme posilováni ochranou, která pramení ze sebe sama. Peschke uvádí, že: „Pomazání nemocných (posvěcením rostlinným olejem) má přivolat Boží požehnání na těžce nemocného, aby se mu vrátilo zdraví, je-li to Boží vůle, a aby božská milost svým přispěním posílila jeho duši. Protože je tato svátost prostředkem milosti a spojuje křesťany v jejich nemoci a smrti s Kristem, mají si jí věřící vážit.“230 V nemoci či v blízkosti smrti pomáhá duchovní zapouštět kořeny, hledat pramen milosti Boží; nejen v poslední čas nabízí opakovanou útěchu jedním ze sedmi skutků tělesného milosrdenství. Většina křesťanských společenství zaměřuje pastorační služby na významné a také mezní životní situace, v nichž jde o hledání smyslu, tedy právě i na smrtelnou nemoc, stáří, umírání. (Salajka ještě upřesňuje termíny duchovní péče, kdy svátostí míní pomazání nemocných neboli dle klasické tradice odvozenou skutečnost vyslání Dvanácti k uzdravování nemocných. Útěchou nemocným míníme obecně pojatou svátost, „v níž se mísí pastorace se svátostným výkonem pokání, případně výsluhy večeře Páně.“)231 Nejen v pojetí Církve československé husitské tvoří útěcha nemocným jednu ze sedmi svátostí, čímž ctí křesťanskou tradici řadit rozmluvu s umírajícím mezi nejdůležitější osobní záležitosti věřícího. Ve většině církví je útěcha nemocným doplněna svátostí pokání (smíření), neboli kajícným doznáním vin (confiteor), po němž může následovat Večeře Páně.232 Ke kompetenci kněze pak náleží odpuštění hříchů kajícníka rozhřešením (absolucí), přičemž smyslem zůstává proměna věřícího, blízkost Boží milosti a smíření.233 Každé laskavé slovo – útěcha v nemoci, modlitba s nemocným i za nemocného, pomazání i svaté přijímání – viaticum jako pokrm na cestu představuje přiblížení se nejvyššímu záměru. Salajka řadí pomazání ne230 PESCHKE, Karl-Heinz. Křesťanská etika. 1. vyd. Z něm. orig. Christliche Ethik přeložil Martin Skovajsa. Praha: Kolegium ZVON v nakladatelství Vyšehrad, 1999, s. 146. 231 SALAJKA, Milan. Teologie a praxe církve. Praktická teologie křesťanského západu. Ekumenismus. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Karolinum, 2000, s. 73. 232 Tamtéž, s. 65. 233 Salajka popisuje svátost jako spojení viditelného rituálu, ceremonie, obřadu bohoslužebného charakteru s vnitřním duchovním rozměrem – osobní vírou. Dále uvádí, že svátost znamená poskytnutí vysokého dobrodiní, kdy je věřícímu umožněna inkorporace do viditelného Božího lidu skrze závazky lásky, mírotvornosti, misie a vše, co poukazuje na jednotu křesťanstva. Význam slova „symbolon“ znázorňuje naděje na plnější život za předpokladu opravdového prožitku svátosti. Tamtéž, s. 56–59.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192826
99
mocných spolu s pokáním a Večeří páně mezi tzv. opakovaně přijímané; etymologický význam kauzálií vysvětluje prostřednictvím latinského „sacramentum“ (což vyjadřuje kultické jednání) a řeckého „mystérion“ (které pro křesťany znamenalo konečný dar Boží vlády v Kristu, tajemný a skrytý před zraky světa).234 Ušlechtilost pastorální služby zároveň spočívá v jejím smyslu, původním nepomíjivém významu pro každého člověka, kterému pomůže ke smíření se smrtí. Zakoušení počátku ve víře pramení také ze spontánní lidské potřeby transcendence, zvažujeme-li, že pastorální službu spolu s některými svátostmi (křtem, pokáním – smířením, manželstvím a zejména zaopatřováním smrtelně nemocných – pomazáním) využívá i nezanedbatelná část takzvaně nepraktikujících křesťanů. Spolu s Hogenovou můžeme uvažovat o užitečnosti pastorace, když čteme: „Počátek je totiž neužitečný, o užitečnosti rozhodují právě vzniklé potřeby, vykládáme užitečnost z horizontu Besorgenheit, z obstarávání.“235 Je-li pro člověka rozhodující užitečnost, pak ostentativně odmítá cokoli „ne-potřebného“, jako něco, co jej v životě jen zdržuje a odvádí od „prospěšného“, „funkčního“. Ptáme-li se po smyslu pastorace236, ptáme se zároveň na víru, na Boha. Věřící spolu s Hogenovou chválí neužitečnost, protože dokáže být „ne-pragmatická“. Individuálně specifické rozdíly v pojetí smyslu pastorální péče svědčí o rozsahu spirituality a poměru jejího zastoupení v životě každého člověka. Přesto lze konstatovat, že v posledních záležitostech se s blížícím koncem zvýší i potřeba náboženskosti (a někdy dokonce i oné pragmatičnosti ve smyslu kalkulace se smrtí). Na druhé straně zde platí, že i kdyby měla duchovenská služba na konci života posloužit právě jednomu člověku, je smysluplná, stejně jako každá pomoc, například přímo-obslužná. Ptáme se po kompetentnosti církve i tam ve světě, kde nemá výlučné postavení. Kompetence církve jsou v zásadě stanoveny dvěma horizonty významu pastorální péče: ve smyslu služby bližnímu a zároveň služby Bohu. 234 SALAJKA, Milan. Teologie a praxe církve. Praktická teologie křesťanského západu. Ekumenismus. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Karolinum, 2000, s. 56. 235 HOGENOVÁ, Anna. Chvála neužitečnosti. In: K filosofii výkonu. Praha: Eurolex Bohemia 2005, s. 298. 236 Z krátké studie za účelem získání materiálu pro tuto práci vyplynulo, že téměř 100 % respondentů považuje pastorální péči za smysluplnou. Z celkového počtu 154 dotázaných ve skupině do 20 let by takovou pomoc využila více než polovina, zhruba stejné je i procento sociálních pracovníků, kteří by zvažovali pomoc duchovního. Ve skupině mezi 21–40 let odpovídalo kladně 80 % respondentů a lidé starší 60 let paradoxně převážně odpovídali, že by takovou službu nevyužili. Podrobněji viz příloha č. 1.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192826
100
Duchovenská služba bližnímu by měla přímo navazovat na služby, které zajišťují osobní podporu z hlediska biopsychosociálního zdraví a působí jako koexistentní prevence takzvané spirituální nouze. Součástí takové koexistence je pastorální medicína neboli podpora spirituálního zdraví. Slabý uvádí: „Práva náležející lidské osobě, především nezadatelné právo na život a zdraví, vyplývají z přirozeného řádu věcí ustanoveného Stvořitelem a nejsou člověku přiznána na základě rozhodnutí společnosti.“237 Pastýřská služba útěchou nemocným je praktickým ztvárněním následujícího zamyšlení nad životností a smrtelností: „Dobré jméno je nad výborný olej a den smrti nad den narození. Lépe je jít do domu truchlení než vejít do domu hodování, neboť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí, a živý si to může vzít k srdci.“ [Kaz 7,1–3] Pastorace má počátek v Bohu, proto může být ušlechtilá a proto můžeme konstatovat smysluplnost této služby člověku, jež je zároveň službou Bohu.
4.4 Útěcha nemocným „Kdo má dar služby, ať slouží. [...] Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. [...] Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí.“ [Ř 12,7–8]
Pro křesťana je příprava na smrt zároveň přípravou na nový život, který bude zcela novou existencí, který se podmiňuje stávajícím poměrem laskavostí a hříchů, v němž se přiblíží nekonečné milosti nebeského Království, pokud bude pokorný. Uvažujme, o čem hovořil Klémens Alexandrijský, když spatřoval pokoru v laskavosti mysli člověka a když říká, že: „život křesťana je nová existence, realizující se mimo dosah pouhého rozumového imperativu a zákonných norem vírou, nadějí a láskou a směřující uvědoměle k Bohu.“238 Závěr života je vrcholný zážitek, je uvědoměním i touhou, je racionálně-emočním finále, ve kterém by křesťan měl uzřít život v jeho čisté podobě, jehož výsadními atributy jsou láska a radost. Bůh stojí na straně života. Slovo, po kterém umírající hladoví, spočívá ve společenství, v následování Krista; je to slovo, které dává život, léčí a pomáhá, které utváří společenství spolu s radostí. Pastorální teologie se opírá o prokazování lásky a úcty v bratrské službě, tkví v péči o ne237 SLABÝ, Adolf. Pastorální medicína a zdravotní etika. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1991, s. 18. 238 ŠMELHAUS, Vratislav. Řecká patrologie. 1. vyd. Komenského evangelická bohoslovecká fakulta v Praze, Praha: Kalich, 1972, s. 83.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192826