„Co máte na mysli?“ „Zahlédl jste něco? Nebo zaslechl?“ „Vůbec nic, pane notáři.“ „Výstřel, výkřik, rachot padajících balvanů, dusot kopyt…“ „Jak říkám, nic. Byla klidná noc.“ „A ta včerejší? Nezaznamenal jste něco neobvyklého?“ „Na nic si nevzpomínám. Kdybyste řekl přesněji…“ „Objevila se tu družina hajduků,“ vysvětlil Barbarič. „Projeli i kolem Skalky. Nezahlédl jste skupinu mužů? Nebo osamělého chlapa na útěku?“ „To ne.“ „Viděl jste někdy Velického ve společnosti jiných lidí?“ změnil Stein téma. „Už dlouho ne. Kdysi míval hosty, šlechtu ze vzdálených panství, občas si s nimi vyrazil na číhanou… Ale to už se léta nestalo. Potloukal se tu sám jako prst, ani šafáře s sebou nebral, aby mu nadháněl zvěř nebo pomáhal s kořistí.“ Stein se zachmuřil. V očích mu poskakoval odraz plamenů, které se s praskáním rozhořely v peci. „Poslední otázka,“ narovnal se na židličce. „Zaslechl jste někdy v poslední době střelbu?“ „Dnes kolem poledne se mi zdálo, že v dálce, jakoby od statku Velických…“ „Předtím. Den dva, možná tři dny zpátky.“ „Vlastně ano, budou to asi tři dny.“ „Pátek?“ „Přesně tak, v pátek večer, právě se smrákalo. Někde na druhé straně Skalky práskl výstřel.“ „Jeden?“ „Jeden.“ „Nezjišťoval jste, co to znamená?“ „Chraň Bůh! Po soumraku už neopouštím pozici, ani kdyby se na Pekelném vrchu ženili všichni čerti. A to se namouduši občas stává…“ ( 99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192803
„Co tím sledujete, kapitáne?“ zeptal se Barbarič. „O jaké střelbě mluvíme?“ „Haranza měl u sebe pistoli.“ „Myslíte, že se bránil?“ „Pokud připustíme, že mu do šachty někdo pomohl…“ Stein zabořil pohled do Rakyty. „Znáte Vincenta Haranzu?“ „To opravdu ne, pane kapitáne. Kdo je to?“ „Kdo to byl,“ upřesnil Barbarič. „Hlavní důlní měřič a prubíř zlata v Herrmanově těžařství.“ „Nikdy jsem neměl tu čest. Pokud tomu dobře rozumím, něco se mu stalo? Dokonce tady nablízku?“ „Je po smrti,“ řekl Barbarič. „Ta střelba pod Skalkou může souviset s jeho skonem.“ „Panebože. Herrmanův měřič na pozemku pana Velického, z toho může být všeobecné pobouření.“ „Zmínil se vám Konrád o svých podezřeních?“ „Občas utrousil, že mu schemnitští těžaři tajně kopou na pozemku. Nakonec vyjde najevo, že měl pravdu, to jsou mi věci…“ „Nemluvil o čerstvé stopě, kterou sleduje?“ „Ne. Myslíte, že Velický mohl měřiče zabít? Jestli ho přistihl na své půdě a došlo k hádce a šarvátce… Pan Konrád byl prchlivá osoba. Jenže kdo potom zavraždil jeho?“ „Není vaše starost, abyste tu záhadu rozplétal,“ uťal ho Stein a vstal. „Barbariči?“ „Co takhle do druhé nohy?“ nastavil notář prázdnou skleničku. „Jistě.“ Rakyta dolil Barbaričovi i sobě, jedním douškem skleničku vypil, vzdychl a sklonil zrak. „Ubohý pan Velický. Takhle skončit, v prokletém psím hrobě. Často jsem ho prosil, aby se těm místům vyhýbal, že je tam zrádná půda. On ale na mě nedal, dokud na to nedoplatil. Ten kopec, pánové, je na mou duši zlý. Vždyť víte, pane notáři, co všechno se tu přihodilo…“ ( 100 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192803
„Pověsti, Rakyto,“ odbyl ho Barbarič. „Pověsti, fámy, pomluvy, divoce pomotané a nehorázně zveličené.“ „Uvěřil byste, stačí tu jednou přespat. Občas se z lesů pod Skalkou ozývá pekelné vytí…“ „Aby ne, vlci se přemnožili.“ „Poznám vlčí vytí od psího. Není pochyb, že jsou to pekelní psi. Doprovázejí Barboru, když se vrací po nocích strašit u hrobu svého bastarda…“ „Fantazírujete, Rakyto,“ zabručel Barbarič a obrátil do sebe sklenku. „Pověry mě nezajímají.“ „Přísahám na Kristovy rány! Můj Hnát štěká na všechno, co se pohne. Ale když se od hrobu ozve to vytí, zaleze a nedokážu ho pak i půl dne dostat z boudy, dokonce ani pro žrádlo nepřijde. Jednou jsem Barboru sám zahlédl…“ „Zemřela před více než dvaceti lety, Rakyto,“ namítl Barbarič a také vstal. „Na horečku. Nic nadpřirozeného.“ „Viděl jsem ji na vlastní oči, pane notáři! V lese na návrší. O půlnoci jela cvalem na černém koni, pohřební rubáš za ní vlál jako netopýří křídla. Antikrist občas pustí její duši na povrch, aby ji trýznil. Psi ji pokaždé uloví, roztrhají a odtáhnou do pekelné jámy tak jako tenkrát. Kdo ví, jestli nemá na svědomí urozeného pána. Co když ho do jámy stáhla ona a její psiska?“ „Kolikátou sklenku slivovice právě pijete, Rakyto? Ve službě byste neměl být podnapilý.“ „Občas v noci zaslechnu zvláštní kvílivý zpěv,“ mlel si Rakyta svoje, přestože notář a kapitán už mířili ke dveřím. „Jednou jsem sebral odvahu a podíval se dolů ze skály. V lese u hrobu hořel oheň. Stromy byly bez listí, viděl jsem skrz ně tančící přízraky. Určitě jsou to démoni, kteří odsoudili Barboru k věčnému utrpení…“ „Rakyto,“ otočil se Barbarič na prahu, „dávejte si pozor. Ale ne na duchy a pekelníky. Nablízku se může pohybovat úplně pozemská hrozba. Jeden z hajduků, odporný vrah a odrodilec, se potlouká těmihle končinami. Spěte s jedním okem ( 101 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192803