A surově. Waldemar se vždycky schovával pod postel, zacpával si uši, aby neslyšel její pláč, a nechápal, proč jim nikdo nepřijde na pomoc. Museli ji přece slyšet sousedi. Měl sto chutí otce taky udeřit, rozdrtit mu hlavu pánví, ale nikdy nesebral potřebnou odvahu. Nenáviděl jeho pach. Pach potu, chtíče a moci. Když bylo Waldemarovi sedmnáct let, dostal otec rakovinu. Za měsíc bylo po všem. Choroba mu prožrala břicho. Ležel v nemocnici a skučel bolestí. Waldemar stál jednou vedle jeho postele a náhle dostal neodolatelnou chuť uhodit ho přímo do té zbytečné, nesmyslné rány po operaci, pomstít všechny matčiny modřiny, její pláč i chuť k životu, která jí navždy zmizela z očí. Podlehl tomu nutkání. Udeřil otce do břicha. Pěstí. Ten zařval bolestí. Nikdo však nepřišel. Jako by si lékaři i sestry přáli, aby dědek dostal, co si zaslouží. Waldemar vrátí mléko do lednice. O svém dětství nikdy s nikým nemluvil. Dokonce ani se ženou ne. Hraje si na šovinistu jen proto, aby nikdo neviděl, jak je ve skutečnosti slabý. Svou roli hraje už tak dlouho, že jí sám uvěřil. Od doby, kdy uhodil svého otce na smrtelné posteli, už z téhož důvodu uhodil hodně lidí. A určitě jich ještě přibude. Malin leží vedle Petera. Jednu ruku kolem jeho hrudi, druhou má zkroucenou u jeho břicha a rozkroku. Tiše. Beze slov. Tak se dnes večer milovali. Klidně, opatrně a něžně, jako by se navzájem chtěli přesvědčit, že násilí, s nímž se Malin setkala / 98 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192774