„Je to taková tobolka,“ naléhala jsem. „Olivově zelená. Chutná hořce.“ Tilda zavrtěla hlavou. „Tak to netuším, sorry. Když mi jednu přineseš, tak se na ni kouknu.“ Sevřely se mi útroby. „Tak jo,“ řekla jsem. Zrovna se chystala zhluboka vtáhnout kouř, když jsem ji přerušila. „Tys z toho přijímacího obřadu odešla s Carlem, viď?“ „Tak s tím přeběhlíkem nechci mít nic společnýho.“ Zvedla jsem tázavě obočí. Tilda vyfoukla šeříkově fialový dým. „Tys to ještě neslyšela? Stal se z něj čenich. Pamatuješ na Ivy? To je ta chiromantka s modrýma vlasama. Viděl ji, jak vynáší od márů nějaký jídlo. A prásknul ji jejímu dozorci. Mělas vidět, co s ní udělali.“ „Povídej.“ „Zmlátili ji. Oholili jí hlavu. Nechci o tom mluvit.“ Nepatrně se jí zachvěla ruka. „Jestli člověk musí dělat takovýhle věci, aby přežil, tak to ať mě radši rovnou pošlou do éteru. Ani neceknu.“ Rozhostilo se mezi námi ticho. Tilda odhodila ruličku s astrou. „Nevíš, ve které rezidenci je Julian?“ zeptala jsem se po chvíli. „Šestadvacítka.“ „Ten plešatej? Myslím, že v Trinity. Můžeš se podívat k zadní bráně, tam mají bažanti na louce výcvik. Ale bacha, ať tě při tom nikdo nevidí.“ Dívala jsem se, jak si zapaluje další ruličku. Věděla jsem, že astra zabíjí. Na ulicích to byla zřejmě nejčastěji užívaná droga. Na takových místech, jako byl Svatojakubský ostrov, se to narkomany jen hemžilo. Květy byly bílé, modré, růžové nebo fialové a každý druh měl na snovou krajinu jiný účinek. Eliza byla léta závislá na bílé astře, kdysi mi o tom vyprávěla. Na rozdíl od modré, která obnovovala vzpomínky, bílá astra způsobovala jev, kterému jsme říkali vybílení — částečnou ztrátu paměti. Eliza prý načas zapomněla svoje příjmení. Později přešla na fialovou, protože tvrdila, že jí to pomáhá při malování. Musela jsem jí přísahat, že se žádné éterické drogy v životě nedotknu, a neviděla jsem důvod, proč bych to měla porušit.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192770
Z pomyšlení, že mám nějakou zvláštní tabletu navíc, mi bylo úzko. Ledaže by naopak Tilda se svými dvěma byla výjimka. Umínila jsem si, že se zeptám ještě někoho. Na ulici před rezidencí Trinity stály stráže. Vzala jsem to oklikou po kraji Osady a s pomocí svých chabých znalostí města jsem se snažila odhadnout, kde by mohl být zadní vchod. Nakonec jsem se ocitla před palisádou, kterou byl obehnaný obrovský pozemek rezidence. Tilda měla pravdu — na trávníku pobíhala pod vedením jedné Refájky skupina bělokabátů včetně Juliana. Všichni v ruce drželi žebrované obušky a za svitu zelených plynových lamp s nimi po louce honili duchy. Nejdřív jsem si myslela, že to jsou numy, předměty, kterými může procházet éter a z nichž senzibilové čerpají sílu, ale v životě jsem neviděla, že by se pomocí předmětů dali duchové i ovládat. Zapojila jsem šestý smysl. Cítila jsem, že snové krajiny lidí jsou v éteru nahuštěné na sebe a Refájka funguje jako pilíř, o který se opírají. Přitahovala je k sobě jako hořící lucerna můry. Zrovna když jsem k nim došla, Refájka si zřejmě usmyslela, že dá Julianovi lekci. Máchla obuškem a poslala k němu rozzuřeného ducha. Svalil se na záda a zůstal omráčeně ležet. „Vstávej, šestadvacítko.“ Julian se nehýbal. „Vztyk!“ Nešlo to. Ani to jít nemohlo, když ho chvíli předtím udeřil do tváře rozzlobený duch. Po takové ráně by se nedokázal postavit na nohy žádný vidoucí. Dozorkyně se rozmáchla a kopla Juliana do spánku. Všichni bělokabáti udělali krok dozadu, jako by chtěli uhnout před dalším útokem. Vrhla na ně mrazivý pohled, pak se otočila a odkráčela směrem k rezidenci, až za ní černé šaty vlály. Lidi na trávníku se na sebe podívali a pak pomalu vyrazili za ní. Nikdo tam nezůstal, aby Julianovi pomohl. Ležel schoulený na trávě. Strčila jsem do brány, jestli se neotevře, ale zarazil mě mohutný řetěz. „Juliane,“ zavolala jsem.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192770
Cukl sebou, pak zdvihl hlavu. Když mě uviděl, ztěžka se zvedl a šel pomalu k bráně. Tvář měl zbrocenou potem. Lampy za ním zhasly. „Dozorkyně si mě oblíbila,“ ucedil a chabě se usmál. „Jsem její premiant.“ „Co to bylo za ducha?“ „Jenom nějaký starý strašidlo.“ Protřel si rozbolavělé oči. „Promiň, ještě mám před očima vidiny.“ „Co vidíš?“ „Koně. Knihy. Oheň.“ Strašidlo na Julianovi zanechalo otisk okamžiku své smrti. To byla nepříjemná součást boje s duchy. „Co to bylo za Refájku?“ zeptala jsem se. „Jmenuje se Aludra Chertanová. Nevím, proč se rozhodla dělat dozorkyni a vzít si k sobě lidi, když nás nenávidí.“ „Nenávidí nás všichni Refájci.“ Přejela jsem očima louku. Alud ra se zatím nevracela. „Můžeš jít ven?“ „Pokusím se.“ Zvedl ruku k hlavě a zašklebil se. „Už tě dozorce nakrmil?“ „Skoro jsem ho neviděla.“ Něco mi říkalo, abych se raději nezmiňovala o tom, co se stalo minulou noc. „Aludra se včera napásla na Felixovi. Když se probral, třásl se jako ratlík. A ona ho ještě poslala na cvičák.“ „Jak to přežil?“ „Byl totálně vyděšený. Dvě hodiny necítil éter.“ „Jsou to šílenci, když tohle dělají vidoucím.“ Podívala jsem se přes rameno, jestli nejdou stráže. „Já je na sobě pást nenechám.“ „Třeba tomu nebudeš moct zabránit.“ Sundal z brány zavěšenou lucernu. „O tvým dozorci si tu všichni povídají. Říkalas, že se s ním moc nevídáš?“ „Bývá často pryč.“ „Proč?“ „To netuším.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192770