„Děláš si legraci, že jo?“ Ne, nedělal.
2 Poslechl si, co měla Sobierajová k Jiřímu Szyllerovi, a hned poté, co opustila jeho pracovnu, zavolal Wilczurovi a požádal ho, ať okamžitě přijede. Potřeboval nějakou protiváhu dalšího chvalozpěvu, který jeho pihovatá kolegyně zapěla. Jiří Szyller vyšel z jejího vyprávění jako sympatický vlastenec, poctivý podnikatel platící v řádném termínu vysoké daně, znalec umění, vzdělanec a světoobčan. Krátce řečeno, další osoba bez poskvrny v Sandoměři, městě lidí bez poskvrny, čestných, poctivých a šlechetných, kteří jen čas od času nabodnou nějakého Žida na vidle nebo někomu podřežou krk a pohodí ho do křoví. Wilczur zapadl do křesla, aniž by si sundal plášť. Přinesl dovnitř vlhkost, chlad a červený nos uprostřed zažloutlého obličeje. V místnosti bylo hned o něco temněji. Szacki rozsvítil lampu a objasnil mu, o co jde. „Neuplyne týden, aby nám na Szyllera nepřišlo nějaký udání,“ řekl Wilczur a odtrhl filtr z cigarety. „Že špatně zaparkoval u Opa towský brány, že stromy před sídlem jeho firmy stíní světlo, že se jeho pes vysral někomu přede dveře, že má dvě auta a v jednom je mřížka, a přitom je to limuzína, a ne dodávka, že přešel na Mickiewiczově na červenou, čímž ohrozil plynulost silničního provozu, že nedodržuje noční klid, že se vysmrkal u pomníku Jana Pavla II., čímž urazil náboženský cítění katolickejch obyvatel Sandoměře a současně porušil paragraf sto devadesát šest trestního zákona.“ „To poslední je vtip?“ „To není vtip. A dokonce ani ojedinělej případ. Přál bych si dostávat zlotej měsíčně od každýho občana Sandoměře, kterej ho k smrti nenávidí.“ Wilczur se ve svém oblaku kouře zamyslel, nejspíš si představoval, co by s takovým jměním udělal. ( 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192767
„To ho nenávidí z nějakého konkrétního důvodu?“ „Je vidět, že jste nikdy nebydlel na malým městě, prokurátore. Nenávidí ho prostě proto, že je bohatej, fešák, má velkej dům a nablejskaný fáro. To může pro katolíky znamenat jenom jedno — že je to zloděj a vykořisťovatel, kterej se napakoval na jejich úkor.“ „A jaká je pravda?“ „Pravda je taková, že Jiří Szyller je podnikatel, kterej má čuch na nemovitosti, obchoduje s nima tady i v Německu, speciálně na turisticky atraktivních místech, slyšel jsem, že svýho času skupoval od starousedlíků pozemky v Kazimierzi Dolném. Taky trochu investuje do infrastruktury, patří mu třeba ten novej hotel na Zawichost ské. Vím, že ho několikrát prověřoval finančák a další úřady a ukázalo se, že je čistej. Docela zvláštní týpek, ale to uvidíte sám.“ „Jaké měl vztahy s Budnikovými?“ „S Budnikem se rozhodně neměli v lásce. Tím svým čachrováním a vracením půdy církvi vyfoukl Budnik Szyllerovi před nosem pár pěknejch pozemků. Pokud jde o Budnikovou, nemám ponětí, Szyller je tak trochu filantrop, takže určitě sponzoroval nějaký její akce pro děti. Obecně se dá říct, že žili v úplně jinejch světech. Budnikovi byli taková levičácká inteligence, jako vystřižená z Wyborczej, a Szyller žil spíš ve znamení Gazety Polskej a červenobílý vlajky, co mu visí na stožáru před domem. On je vnímal tak trochu jako komunisty, oni jeho tak trochu jako fašistu, na grilování se určitě nezvali.“ Wilczur trpěl jedním z typicky polských neduhů, i když mluvil o někom pozitivně nebo neutrálně, znělo to jako invektivy. Unavený tón, mírně zkřivená ústa, jedno obočí zvednuté, místo čárky ve větě potažení z cigarety, místo tečky potažení a oklepání popele. Toto všeobecné pohrdání světem ušpinilo každého, o kom se starý policista zmínil. „Szyller… On je Žid?“ Wilczurovi přeběhl po tváři škodolibý úšklebek. „Od posledních změn neevidujeme vyznání a původ. Ale jestli chcete věřit našim udavačům, tak stoprocentní. A taky pederast, zoofil a uctívač satana.“ ( 99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192767
Pro větší efekt zvedl Wilczur ruku s nataženým malíčkem a ukazováčkem; v tom okamžiku vypadal jako ošklivější a zhuntovanější bratr Keitha Richardse. Szackého to nerozesmálo.
3 Na telefonním záznamníku Jiřího Szyllera informoval Szackého příjemný hluboký hlas v polštině a němčině, že jeho majitel prosí, aby mu volající laskavě zanechal vzkaz. Prokurátor tak učinil, aniž by si dělal naděje, že to bude mít nějaký smysl, ale za necelou čtvrthodinku mu Szyller volal zpátky a omlouval se, že nemohl vzít telefon. Když mu Szacki začal vysvětlovat, proč se na něj obrací, slušně, ale rozhodně ho přerušil. „Samozřejmě chápu, v jistém smyslu jsem ten telefonát čekal, Budnikovi i já jsme v Sandoměři veřejně činné osoby a chtě nechtě,“ udělal skoro nepostřehnutelnou pauzu, „jsme se stýkali. Musím přiznat, že jsem schválně zrušil cestu do Německa, protože jsem předpokládal, že by mě justice mohla potřebovat.“ „V tom případě vás očekávám na Kosełově.“ „Bohužel, tak zodpovědný občan zase nejsem. Zrušil jsem sice cestu do Německa, ale využil jsem příležitosti, abych si vyřídil nějaké věci ve Varšavě. Ještě jsem tady, zrovna začíná páteční špička, než vyrazím… Byl by velký problém, kdybychom se potkali až zítra? Omlouvám se, že si tak vymýšlím, samozřejmě můžu okamžitě sednout do auta, ale bojím se, že ani tak bych nebyl v Sandoměři dřív než kolem osmé.“ Szacki ze zkušenosti věděl, že s každou hodinou, která uplyne od nalezení mrtvoly, se případ rozmělňuje a šance na vypátrání vraha se zmenšují. Užuž chtěl ostře zaprotestovat, ale pak si řekl, že těch pár nočních hodin nehraje žádnou roli. „Dobře, sejdeme se zítra.“ „V kolik mám přijít na prokuraturu?“
( 100 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192767