„Děláš si legraci, že jo?“ Ne, nedělal.
2 Poslechl si, co měla Sobierajová k Jiřímu Szyllerovi, a hned poté, co opustila jeho pracovnu, zavolal Wilczurovi a požádal ho, ať okamžitě přijede. Potřeboval nějakou protiváhu dalšího chvalozpěvu, který jeho pihovatá kolegyně zapěla. Jiří Szyller vyšel z jejího vyprávění jako sympatický vlastenec, poctivý podnikatel platící v řádném termínu vysoké daně, znalec umění, vzdělanec a světoobčan. Krátce řečeno, další osoba bez poskvrny v Sandoměři, městě lidí bez poskvrny, čestných, poctivých a šlechetných, kteří jen čas od času nabodnou nějakého Žida na vidle nebo někomu podřežou krk a pohodí ho do křoví. Wilczur zapadl do křesla, aniž by si sundal plášť. Přinesl dovnitř vlhkost, chlad a červený nos uprostřed zažloutlého obličeje. V místnosti bylo hned o něco temněji. Szacki rozsvítil lampu a objasnil mu, o co jde. „Neuplyne týden, aby nám na Szyllera nepřišlo nějaký udání,“ řekl Wilczur a odtrhl filtr z cigarety. „Že špatně zaparkoval u Opa towský brány, že stromy před sídlem jeho firmy stíní světlo, že se jeho pes vysral někomu přede dveře, že má dvě auta a v jednom je mřížka, a přitom je to limuzína, a ne dodávka, že přešel na Mickiewiczově na červenou, čímž ohrozil plynulost silničního provozu, že nedodržuje noční klid, že se vysmrkal u pomníku Jana Pavla II., čímž urazil náboženský cítění katolickejch obyvatel Sandoměře a současně porušil paragraf sto devadesát šest trestního zákona.“ „To poslední je vtip?“ „To není vtip. A dokonce ani ojedinělej případ. Přál bych si dostávat zlotej měsíčně od každýho občana Sandoměře, kterej ho k smrti nenávidí.“ Wilczur se ve svém oblaku kouře zamyslel, nejspíš si představoval, co by s takovým jměním udělal. ( 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192767