19 Marie seděla v aule, jež připomínala katedrálu, pod kopií Thorvaldsenova Iásóna se zlatým rounem. Byla nervózní a kousala si nehty, přestože to tady neviděli rádi. Po mramorových dlaždicích hlasitě klapal pár vysokých podpatků na směšně dlouhých nohou. Aulou se za nimi táhla agresivní ozvěna. U sousedního stolu sedělo několik holek ze třídy a čuměly na iPad. Ona měla jít na řadu za víc než tři čtvrtě hodiny. Předběžná ústní zkouška z dánštiny. Jejda. Máma říkala, že je to jenom zkouška předběžná, ale co ta o tom ví? A táta? Ví ten vůbec, že ona má zkoušku i dneska? V telefonu se o tom nezmínil. Vzpomněla si, jak večer předtím jeli domů taxíkem. Proč on se musí chovat jako totální pitomec? Do té doby to vlastně byl docela příjemný večer. A pak ani nedokázal pořádně odpovědět, když se ho zeptala na něco důležitého. Snažila se soustředit na fotokopii, co měla v rukou. Søren Ulrik Thomsen: Básně o noci. „Cesta opilců,“ stálo tam. To není tak divné, že jejich učitel vybral právě tuhle básničku. Tak dobře pěstěný opilecký nos už neviděla dlouho. Naštěstí ani jeden z jejích rodičů problém s alkoholem nemá. Tedy Ulrik si někdy dá o pár skleniček víc, než by pro něj i ostatní bylo dobré. Ale on taky není její táta. To by tak ještě scházelo. Svým způsobem tátovi rozumí, že se na to všechno vykašlal. Jen kdyby to tak nebolelo. Jen kdyby tak bývala mohla jet s ním. Ale je tu škola a učení, a teď ještě musí myslet na budoucnost a makat, makat, makat. Je jí z nich na blití. Dva měsíce o samotě s tátou, bez slabomyslných učitelů, bez 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192714
přepečlivé matky a bez jejich očekávání, to by bylo naprosto fantastické. O pár stolů dál zašramotily židle. Posadilo se tam pár třeťáků. Christian, ten s tím dobrým zadkem, a jeho kamarádi. Má pískové vlasy a jiskru v oku. Skoro všechny holky ve třídě, vlastně na celé škole, by klidně roztáhly nohy, jen když se na ně podívá. Ale jasně, vždyť mu to taky docela sluší. Koukala se přes fotokopii úkosem k jeho stolu. Dívá se směrem k ní? Ne, to si asi jenom namlouvala. Hlavně se soustřeď na tu zasranou básničku. éter spánku, který prosakuje jejich pootevřenými ústy, se těžce ovíjí kolem těl a jejich tance Co to znamená? Zní to nechutně, skoro děsivě. A pak ten konec. „Cesta opilců do spánku beze snů.“ Po zádech jí odshora až dolů přeběhl mráz, musela vstát a protřepat si trochu nohy. Ale třeba by to taky mohlo znamenat něco jiného? Zase se koutkem oka podívala k těm třeťákům. Ne. Nech toho. Přestaň. „Proboha, Marie, není to tvůj táta?“ „Co to povídáš?“ Přešla ke druhému stolu. Leise a Christina na ni zíraly s otevřenou pusou. Dvě úplně blbý krávy s velkýma kozama. Naklonila se přes Christinino rameno. Na iPadu měly webové stránky novin Berlingske Tidende. Na nich tátova fotka – ne nejlepší – a pod tím krátký článek. Další znásilnění v centru Kodaně. Podezřelý je zatčen Dnes v noci se v centru Kodaně další mladá žena stala obětí znásilnění, tentokrát v Citadele. Policie zatkla muže, který 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192714
je z těchto surových útoků podezřelý. V noci na 15. 6. byla na Püchlerově baště v kodaňském Východním parku znásilněna čtyřiadvacetiletá dánská žena. V policejní cele sedí v tuto chvíli stejně starý muž dánského původu a vyslechnut zřejmě bude dnes dopoledne. Lars Winkler, vedoucí vyšetřovatel na policii v Kodani, říká: „Je to velice nepříjemná věc, ale doufáme, že brzy budeme mít dostatek materiálu, abychom s tím mohli jít k soudu.“ Na otázku, jestli v této věci existují konkrétní důkazy, odkazuje Winkler na skutečnost, že případ se stále vyšetřuje, a on proto k tomu nemůže nic říct. „Není to tvůj táta?“ opakovala Christina a položila pod Larsovo jméno dlouhý, bledě růžový nehet. „Jooo,“ přiznala se Marie. Nebyla si tak docela jistá, jaký status z toho vyplývá, že táta je policejním vyšetřovatelem. Nejspíš jen o maličko vyšší, než kdyby byl popelářem. Například Christinin táta, pokud se ona doslechla, dělal něco v ateliérech Nordisk Film. „Doufám, že to prase zavřou a klíč zahoděj.“ Leise pohupovala sandálem, co jí visel na noze. „Vždyť člověk už se skoro neodváží jít do města.“ Slyšela správně? Že by barometr jejího statusu stoupal? Za ní zaškrábala o podlahu židle, aulou se ozývaly kroky a přicházely blíž. „Ahoj, holky.“ Byl to on. Usmíval se. Na ni. „Co čtete?“
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192714