„Vždyť my tě málem ani nevidíme,“ postěžuje si otec cestou na koncert. Těsně za domovem důchodců leží plácek ohraničený potokem. Právě tady bude kapela hrát. Aby stará generace mohla vyjít ven a poslouchat písničky, které zná. Je na tom něco milého a trochu melancholického. Na řadě míst je živá hudba uprostřed týdne rarita, ale tohle je právě jedna z věcí, kterou se Dalen trochu vymyká. Tady to není nic zvláštního. Patří to k určité letní tradici. Otec se na mě podívá. „Kde vlastně pořád trajdáš?“ Pokrčím rameny. „Tak různě.“ „Tak různě.“ Všimne si mých rukou a nehtů, které jsou samý škrábanec, odřené od kamenů, jak jsem je vyprošťoval z podezdívky. „Cos dělal?“ „Pomáhal jsem Lukasovi na zahradě vykopávat kameny,“ zamumlám. „Kameny?“ „Jo.“ Nemám náladu na povídání. Nemám náladu na nic. Vytáhnu mobil a chci poslat zprávu Alex. Máma po něm loupne pohledem a vzdychne. „Ty dnešní mobily.“ Jediný světlý moment na tom celém je, že z táty netáhne alkohol. Myslím, že už dlouho nepil, a možná se mu tentokrát podaří přestat. Nebo se jenom snaží, když tu jsem já, nevím. Pamatuju si, jak vypadal, když se vracíval pozdě odpoledne z práce, obklopený pachem potu a výfukových plynů z autoservisu. Skoro na něm vidím, jak mu to chybí. Uvidíme se večer? Stýská se mi. Pošlu zprávu Alex. Nebe nad námi je lehké a bezstarostně modré. Vzduch je teplý, hebký 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192712
a nadchází krásný letní večer. Z dálky se z pódia za domovem důchodců line hudba. Někdo zpívá take me back down where cool water flows, let me remember things I love. Když táta tehdy začal ve městě parkovat na jiných místech a nakupovat v samoobsluhách, které byly co nejblíž obchodu s alkoholem, pochopili jsme, že něco není v pořádku. Jednou jsem hledal v bedně v garáži nějaký hadr a našel mezi pestrobarevnými kusy látky lahev Famous Grouse. Bylo těžké si to nepřiznat, ale ještě nějakou dobu jsme se snažili. Všechno začalo zapadat. Vždycky přicházel domů mrzutý a nevrlý, dokud si neposeděl chvíli v garáži s hrnkem kávy při ztlumeném rádiu. Pokaždé si uvařil o hrnek méně, než vypil. Ředil si ji. Večer míval často ucpaný nos a přepadaly ho záchvaty kýchání. O letních prázdninách jsem se v noci budíval zvukem opatrně otevíraných a zase zavíraných dveří, odemykaného zámku u garáže a kroků v dřevácích s gumovými podrážkami. V našem domě bývalo takové ticho, že se nic nedalo skrýt. Nakonec jsme mu s mámou řekli, že se nám zdá, že moc pije. „Já vím. Nechám toho.“ Pil dál a dokázal to dobře tajit. Skutečně mistrovsky. Ale přišli jsme mu na to. Vždycky. Možná proto jsem teď nervózní. Protože táta kráčí vedle mě a já mám pocit, že v něm klíčí nějaké podezření. Protože ví líp než mnozí jiní, jak šikovně lidé dokážou něco před druhými skrývat. A protože ví, že každý takový pokus je dřív nebo později odsouzený k nezdaru. Dorazíme na prostranství, kde se koncert koná. Hraje mladá kapela – tři kluci a snad jedna holka. Dvě kytary, basa a bicí. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192712
Zpěvačka je androgynní a na sobě má tričko s červenomodrobílým obličejem Johna F. Kennedyho. Její černé vlasy jsou ostříhané nakrátko. Je bledá a hubená jako dítě. Neznám ji. Před pódiem stojí řady plastových židlí. Asi polovina z nich je obsazená. Většina publika má bílé nebo šedivé vlasy. Za připravenými židlemi postávají další diváci. Mezi nimi je průměrný věk nižší, i když ne nijak výrazně. Vpravo stojí dva bílé stany. V jednom se prodávají bonbony, ve druhém pivo. „Díky, že jste si nás dnes přišli poslechnout,“ zdraví publikum zpěvačka a pohled upírá na své červené conversky. Pak zadrmolí jméno kapely, James Young and The Immortal Ones, a oznámí, že následující píseň se jmenuje „Caroline, No“ nebo snad „Carol, I know“. Není jí rozumět. Jdeme s tátou k pivnímu stánku, kde si objednám sklenici vody. Táta se s obsluhou zná. Za pultem tu stojí pomenší, buclatá babka s brýlemi a zlatou broží na prsou. Rád bych věděl, jestli patří k těm, které jsme vykradli. Nevzpomínám si. Nevím o těch lidech nic bližšího. „Už jsi to slyšel, Petere?“ zeptá se otce a podá mu sklenici vody. „Ne. Co?“ „Lotta povídala, že vykradli i Kennedyho. Odnesli si jeho kopie Bauera. Hrůza, viď?“ Otec přikývne. „Doufám, že je brzo chytnou.“ Babka si pohrdavě odfrkne. „Jako bysme pro policii něco znamenali. Vždycky na nás kašlali. Kdepak. Budeme si muset pomoct sami. Řekla jsem Bossemu, aby brokovnici nechal opřenou tak, aby na ni člověk dosáhl od dveří.“ „Mám dojem, že Bosseho brokovnice nebude ta správná cesta,“ namítne táta. „Ale jak myslíte.“ 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192712