„… oba. Šlo jim o nějakého Boba.“ Podruhé už to bylo zřetelnější, jeho rty u sluchátka se při vyslovování hlásky ‚b‘ mírně pohnuly. Morrowová si do zápisníku poznamenala „Bob“ a přidala otazník. „Mami! Ona padá!“ Zavěsil. Hovor trval necelou minutu. Poslední hovor byl od Meeshry, která hlasitě vzlykala a bědovala nad Aamirem a Aleeshou. Hlas měla klidnější než ti dva, i když byla mnohem víc rozrušená, jako když vzdálená známá vzlyká na pohřbu dítěte, zatímco rodina semknutě zadržuje žal v obavách, že by jim mohli vyrvat půdu pod nohama. „Odnesli mého tchána, jen toho chudáka zvedli a odešli s ním–“ „Můžete mi říct své–“ „Zvedli ho ze země–“ propukla v teatrální pláč a prosila boha, ať jim pomůže. „Můžete mi říct své jméno a adresu, prosím? Madam, jste tam? Můžete mi říct své jméno, prosím?“ „Meeshra Anwarová. Unesli ho.“ Operátorka i Meeshra mluvily zároveň a jejich hlasy se prolínaly. „Chtěli ho–“ „Můžete mi je–“ „Křičeli, hledali–“ „Vyhláskovat?“ „Nějakého chlapa–“ „A jméno, prosím?“ Oba hlasy na půl vteřiny zmlkly a pak Meeshra řekla: „Ano, volali nějakého chlapa, ale nemohli ho najít, a tak místo něj vzali Aamira…“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192710
Morrowová se podívala na zápisník. Meeshra se zdráhala říct to jméno. Morrowová se podívala na své písmo: to jméno tam bylo drobné a úhledné, necelý půlcentimetr vysoké a tak vryté do papíru, že se růžky na konci stránky zkroutily. Boba? Dotkla se jej jemně špičkou prstu. Hledali Boba? Zdráhavě vytrhla ze zápisníku list a vstala. U dveří se zastavila a v duchu si poblahopřála, že byla tak důsledná a získala tu informaci tak rychle. Otevřela dveře a vyšla na chodbu. Venku si povídal uniformovaný strážník s detektivem strážníkem v civilu a ukazoval mu něco na papíře. Noční směna. Tvrdá práce, ale bylo v ní něco laskavého. Nadávali na ni, ale když byli povýšeni a dělali jen denní, stýskalo se jim po ní. Svým způsobem je sbližovala společná ospalost, když hlídali spící město. MacKechnie tu stále byl, světlo z jeho kanceláře se rozlévalo na chodbu. Morrowová se postavila ke dveřím a zdvořile pokývla hlavou. „Pane?“ „Pojďte!“ Morrowová nahlédla dovnitř a zjistila, že mžourá do počítače. „Ano?“ „Pane, právě jsem si poslechla tísňové hovory z linky 999…“ MacKechnie se na ni zamračil a vyčítavě zdvihl jedno obočí. „Proč?“ „Pro případ, že by v nich něco bylo…“ Mac Kechnie vzdychl, sepjal ruce a nasál vzduch skrze zuby. „Seržantko Morrowová.“ Vyslovoval její jméno tak, že sebou pokaždé trhla. „Žádal jsem vás, ať na tom pracujete s Bannermanem.“ „Bannerman mi řekl, ať si ty záznamy poslechnu, pane.“ „Bannerman vám řekl, ať si je poslechnete?“ Vešla do jeho kanceláře a zdvihla ruku, aby ho zarazila. „Dobře, nechme to stranou. Všichni volající říkali, že ti 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192710
chlapi hledali ‚Roba‘. Na té tísňové lince to pomíjeli, ale já si myslím, že ten syn říkal ‚Boba‘.“ „No dobře.“ MacKechnie se tvářil zmateně. „Teď zrovna vyslýchá Omara, mám mu nahoru poslat vzkaz? Ať se ho na to zeptá?“ Zmatek vystřídala jistota. „Ano.“ Stáhla se a na okamžik zůstala stát na chodbě. Očekávala nějakou silnější reakci, vždyť konečně přišla na něco konkrétního. Zklamaně se vrátila do své kanceláře, vypsala podrobnosti, vzkaz podepsala a přivolala detektiva strážníka, který postával na chodbě. „Detektive…?“ „Wilder.“ Postavil se do pozoru a ona ocenila, že ví, s kým jedná. „Wildere, odneste to hned nahoru Bannermanovi.“ Převzal od ní vzkaz a rychle se vzdálil. Dveře za sebou nechal zaklapnout. Aspoň někdo to tu bere vážně. Unaveně se vrátila ke svému psacímu stolu a přejížděla očima a perem hlášení. Plamen jejího objevu pohasínal v záplavě únavy a běžné práce. Několikrát se odtrhla od papírů a znovu a znovu poslouchala Meeshřino a Billalovo tísňové volání. Dobrý pocit pokaždé trochu vybledl. Už se chystala poslechnout si tísňová volání znovu, když dveře otevřel Bannerman. Opřel se o kliku jako pochybný milenec vracející se z koupelny. „Tak co, Morrowová?“ „Nic.“ „Jak pokračujete?“ Morrowová zamrkala; pálily ji oči. „Teď… papíruju.“ Nahrbil se a posunul se do kanceláře. „Dostal jste můj vzkaz?“ Musel o tom přemýšlet. „Vzkaz…? O Bobovi. Bože, moc děkuju. Dobrá práce.“ Sklesl do své židle, otevřel zásuvku psacího stolu, vytáhl celozrnnou tyčinku a zuby roztrhl obal. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192710