„… oba. Šlo jim o nějakého Boba.“ Podruhé už to bylo zřetelnější, jeho rty u sluchátka se při vyslovování hlásky ‚b‘ mírně pohnuly. Morrowová si do zápisníku poznamenala „Bob“ a přidala otazník. „Mami! Ona padá!“ Zavěsil. Hovor trval necelou minutu. Poslední hovor byl od Meeshry, která hlasitě vzlykala a bědovala nad Aamirem a Aleeshou. Hlas měla klidnější než ti dva, i když byla mnohem víc rozrušená, jako když vzdálená známá vzlyká na pohřbu dítěte, zatímco rodina semknutě zadržuje žal v obavách, že by jim mohli vyrvat půdu pod nohama. „Odnesli mého tchána, jen toho chudáka zvedli a odešli s ním–“ „Můžete mi říct své–“ „Zvedli ho ze země–“ propukla v teatrální pláč a prosila boha, ať jim pomůže. „Můžete mi říct své jméno a adresu, prosím? Madam, jste tam? Můžete mi říct své jméno, prosím?“ „Meeshra Anwarová. Unesli ho.“ Operátorka i Meeshra mluvily zároveň a jejich hlasy se prolínaly. „Chtěli ho–“ „Můžete mi je–“ „Křičeli, hledali–“ „Vyhláskovat?“ „Nějakého chlapa–“ „A jméno, prosím?“ Oba hlasy na půl vteřiny zmlkly a pak Meeshra řekla: „Ano, volali nějakého chlapa, ale nemohli ho najít, a tak místo něj vzali Aamira…“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192710