IMPRESIONISTÉ
97
ČÁST DRUHÁ
VÁLKA
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192616
SUE ROEOVÁ
98
5 OBLÉHÁNÍ „Nemám v úmyslu nechat se zabít, je toho ještě tolik, co chci v životě vykonat.“ – Frédéric Bazille
Manet sice se skupinou vystavovat nechtěl, zato Degas proti své účasti nic nenamítal. Nedávno měl s Ma− netem dočasnou roztržku kvůli svému dvojportrétu Maneta a Suzanne usazených vedle sebe. Věnoval jej Manetovi darem a na oplátku obdržel zátiší s několika švestkami, které se mu velmi líbilo. Když však jednou odpoledne přišel Maneta navštívit do jeho ateliéru, na− šel své plátno rozříznuté: Suzanne chyběla hlava. Beze slova obraz sebral a odešel. Poté vrátil Manetovi jeho zátiší. Brzy se opět usmířili, protože „na Maneta se ni− kdo nedokázal dlouho zlobit“. Nicméně vyzvání, aby vy− stavoval spolu se skupinou, přijal Degas velmi ochotně. Jejich plány pozdrželo léto, které všichni s výjimkou Degase, jenž nesnášel venkov, hodlali trávit mimo Pa− říž. Bazille zamířil do Mériku podívat se na svého novo− rozeného synovce a Sisley se rozjel do Bougivalu. Mo− net a Camille zanechali řadu pláten v úschově u Renoira v Louveciennes a cestou do Normandie se zastavili v Batignolles, kde se nechali oddat. Za svědka jim šel Courbet. Navzdory Monetovým finančním problémům, nebo možná právě díky nim, obdržela Camille skrom− né věno a požehnání svých rodičů. V Le Havru se Mo−
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192616
IMPRESIONISTÉ
99
net vydal za ústí řeky do Trouvillu a namaloval Hôtel des roches noirs, Trouville s impozantními normanskými víž− kami a rozlehlou fasádou. Na promenádě, táhnoucí se až k obrovskému kasinu (s podobnou skleněnou stře− chou jako Gare d’Orsay) a oblíbeným Bains de Mer, předváděl mondénní svět své toalety. Ženy v krinolí− nách seděly na pláži obklopeny změtí slunečníků, dětí, psů a nejrůznějších propriet nutných k ochraně před letním sluncem. Monet namaloval Camille sedící na pláži se slunečníkem a tváří zahalenou závojem. Když mu vítr nafoukal na plátno zrnka písku, ponechal je tam. Na svěžím povětří časného léta jako by se barvy, světlo i vzduch odrážely od sedící postavy. Topornost Monetových raných figur (Piknik, Ženy v zahradě) byla pryč; Camille tu sedí ve větru a bledém slunci a halí se do látek, aby se chránila před sluncem a větrem. Ob− raz má v sobě živou bezprostřednost: záblesk obyčejné− ho momentu všedního dne. Pissarro se mezitím zdržoval v Louveciennes. Prona− jal si s Julií a dvěma syny (ve věku pěti a sedmi let) dům na druhé straně vsi, u cesty do Versailles. Dům číslo 22 na route de Versailles byl velký, šedý, s hnědými okeni− cemi, zarostlý břečťanem. V zahradě se nacházel ještě jeden menší domek na hranici s Marly−le−Roi, kde měl v 17. století svoji venkovskou rezidenci Ludvík XIV. Poklidné Louveciennes se stezkami vinoucími se od zámku madame du Barry dolů k řece a se zeleninovými zahradami a ovocnými sady Pissarrovi vyhovovalo. Julie tu mohla pěstovat zeleninu, sklízet ovoce a chovat sle− pice. Počasí tu bylo teplé a slunečné a nikomu zde nic nechybělo. O to větší ránu jim měly zasadit následující události. Bazille byl v pařížských ulicích svědkem incidentu, který se při zpětném pohledu zdál být neblahou před− zvěstí budoucích věcí. V lednu vyzval mladý novinář Grousset prince Bonaparta na souboj. Rozzuřený princ
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192616