první pravidlo
97
Rahmi poslechl a civěl na Pikea jako trucovitý puberťák. Snažil se ho přečíst, přijít na to, co je jeho nezvaný host zač a o co tady jde. Pike pochopil, že Rahmimu připadá jako policista, jenomže nechtěl, aby tohle o něm myslel. Okatě si nacpal Rahmiho bankovky do kapsy a Rahmi vyletěl. „Hej! To jsou moje prachy, ty zkurvyzmrde!“ „Už nejsou. Jamal mi pár babek na dřevo dluží.“ „Jseš polda?“ „Kde je Jamal?“ „Nemám tuchy, kde je. Kurva.“ „Jamal má moje prachy. Takže je dostanu buď z tebe, nebo z něho.“ „Chlape, já tě vůbec neznám, a o žádnejch prachách nic nevim.“ Rahmi si olízl rty a pomyslel si, že jestli Pike není polda, tak to vlastně zase tak špatné není. Jenže Pike chtěl, aby si Rahmi myslel, že je to ještě horší. Hodil po něm mobil tak prudce, že ho Rahmi musel chytit, aby mu nevletěl do obličeje. „Koukej mu zavolat.“ „Chlape, Jamala jsem neviděl vod návštěvního dne. Je v lochu.“ Pike se rozmáchl backhandem a praštil revolverem přímo do středu šedesátipalcové plazmové obrazovky. Ochranné sklo se roztříštilo a tam, kde býval obraz, se roztančily pestrobarevné čtverečky. Rahmi s vyvalenýma očima vyskočil z pohovky. Pike mu namířil revolverem na čelo a zatáhl za kohoutek. „Zavolej.“ „No jo, tak jo. Klidně mu zavolám, ale nedovolám se. Nechával jsem mu vzkazy. Má plnou schránku.“ Rahmi si chvilku hrál s telefonem a pak ho natočil tak, aby na něj Pike viděl.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192615
98
robert crais
„Na. Poslechni si to. Uvidíš. Zrovna jsem mu volal.“ Pike natáhl volnou ruku a Rahmi mu předal telefon. Pike si ho vzal a poslechl si, jak počítačový hlas oznamuje, že schránka volaného je plná. Pike ukončil spojení a vyvolal si záznam hovorů. Poslední hovor se zobrazil jako „Jamal“. Pike zaklapl telefon a schoval si ho do kapsy. Ostatní čísla si projde později. „Kde je?“ „Já nevím, kde je. Podle mě se někde válí s nějakou courou. Možná ve Vegas.“ „Prve jsi říkal, že sedí, a on mi tvrdil, že bydlí tady. Kde bych jinak asi přišel k týhle adrese?“ Rahmiho to vyvedlo z míry, jako by si najednou uvědomil, že to všechno může být pravda, jistý si ale nebyl. „No jó, ale to už je pár tejdnů, člověče. Kam se vrtnul teď, fakt nevim. Neříká mi to, a já to nechci vědět.“ „Proč?“ „No, dyť to znáš. Poflakovali se kolem poldové, tak se musel zdekovat. Neřekl, kam jde, a já se neptal. Když nic nevím, nemůžu nic vykecat.“ Pike usoudil, že mu Rahmi říká pravdu, jenže potřeboval Jamala najít. „Kdy s tebou mluvil naposledy?“ „Hádám, že je to tak pár dní. Možná tejden.“ „O čem jste mluvili?“ „Tak, vo kravinách. Vo tom seriálu, Policejní odznak, mám ho na dývýdýčku. Na týhle šedesátipalcový plazmě je to paráda. Kecali jsme vo Policejním odznaku. Jamal říkal, že v base v Soledadu všichni v jednom kuse čuměj na Policejní odznak.“ „Podle mě kecáš. Myslím si, že tu Jamal moje prachy nechal a tys je utratil.“ Pike namířil Smith & Wessonem na Rahmiho levé oko. Rahmi sebou cuknul a zvedl ruku, jako by jí snad mohl kulku odrazit.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192615
první pravidlo
99
„To je šílený. Já o žádnejch tvejch prachách nic nevím.“ „Řekl ti, že přijdu?“ „Neříkal nic ani o prachách, ani o tobě, ani o ničem jiným. Kolik ti dluží?“ „Třicet dva tisíc dolarů. A já je vyrazím buď z něho, nebo z tebe. Mně je to fuk.“ „Já ale dvaatřicet táců nemám.“ „Prošustrovals je. Ale já je z tebe dostanu.“ Rahmi zalétl pohledem k tomu, co zbylo z velké televizní obrazovky, a poraženecky se schoulil. „Kámo, hele, ať se mezi tebou a Jamalem stalo co chtělo, já s tím nemám nic společnýho. Jamal mi všecky tyhle věci dal, protože je v balíku. Jsme rodina.“ „Jak se stalo, že je najednou v balíku?“ „Dal se do kupy s dobrou partou.“ „Jo? S kým? Třeba bych ho dokázal najít přes ně.“ „Jamal mi nikdy neříkal žádný jména.“ „Neřekl ti ani, že si přijdu pro prachy. Myslím, že mi je ukrad. Podle mě je tohle moje.“ Pike znovu zvedl zbraň a tentokrát Rahmi ustoupil. „To je fakt, brácho. Dali se dohromady s tím Srbem, dělaj jednu hustou ránu za druhou. Vydělali hotový jmění!“ Pike nechal revolver klesnout. „Se Srbem.“ „Jo, dali se s ním dokupy a von jim dává tipy. Řekne jim, koho maj vykrást, a o škváru se podělí. Jamal povídal, že ještě nikdy nepřišel k prachům tak lehce.“ „Určitě řekl Srb? Ne třeba Rus nebo Armén?“ „Je v tom nějakej rozdíl? Copak se chlap jako já v těch pronárodech vyzná?“ „Jak se jmenuje?“ „Je to prostě nějakej srbskej sráč, to je celý.“ Ana Markovičová pochází ze Srbska. Umírá v nemocnici a její sestra vedle ní drží stráž.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192615