první pravidlo
97
Rahmi poslechl a civěl na Pikea jako trucovitý puberťák. Snažil se ho přečíst, přijít na to, co je jeho nezvaný host zač a o co tady jde. Pike pochopil, že Rahmimu připadá jako policista, jenomže nechtěl, aby tohle o něm myslel. Okatě si nacpal Rahmiho bankovky do kapsy a Rahmi vyletěl. „Hej! To jsou moje prachy, ty zkurvyzmrde!“ „Už nejsou. Jamal mi pár babek na dřevo dluží.“ „Jseš polda?“ „Kde je Jamal?“ „Nemám tuchy, kde je. Kurva.“ „Jamal má moje prachy. Takže je dostanu buď z tebe, nebo z něho.“ „Chlape, já tě vůbec neznám, a o žádnejch prachách nic nevim.“ Rahmi si olízl rty a pomyslel si, že jestli Pike není polda, tak to vlastně zase tak špatné není. Jenže Pike chtěl, aby si Rahmi myslel, že je to ještě horší. Hodil po něm mobil tak prudce, že ho Rahmi musel chytit, aby mu nevletěl do obličeje. „Koukej mu zavolat.“ „Chlape, Jamala jsem neviděl vod návštěvního dne. Je v lochu.“ Pike se rozmáchl backhandem a praštil revolverem přímo do středu šedesátipalcové plazmové obrazovky. Ochranné sklo se roztříštilo a tam, kde býval obraz, se roztančily pestrobarevné čtverečky. Rahmi s vyvalenýma očima vyskočil z pohovky. Pike mu namířil revolverem na čelo a zatáhl za kohoutek. „Zavolej.“ „No jo, tak jo. Klidně mu zavolám, ale nedovolám se. Nechával jsem mu vzkazy. Má plnou schránku.“ Rahmi si chvilku hrál s telefonem a pak ho natočil tak, aby na něj Pike viděl.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192615