98
ROBERT CRAIS
Podívala se na něho a pak se vrátila zpět k pozorování domku. Líbilo se mu, jak reaguje – ne jako robot, který plní příkazy, ale tak, jako by se ho snažila pochopit. Líbila se mu vstřícná inteligence v jejích očích. Rád by věděl, co se děje v její hlavě, o čem přemýšlí. Byli spolu teprve čtyřiadvacet hodin, ale už se zdálo, že se s ním cítí uvolněnější, a on byl uvolněnější s ní. Bylo to zvláštní, ale s Maggie si připadal klidnější než bez ní. „Jsi můj první pes.“ Zahleděla se na něho a pak zase uklouzla pohledem stranou. Scott ji opět zatahal za srst. Ona se znovu naklonila k němu a vypadalo to, že se jí takový kontakt zamlouvá. „Když jsem o tuhle práci žádal, musel jsem mluvit se spoustou lidí. Nadřízení a Leland mi kladli všechny ty otázky, proč se chci stát psovodem a jakého psa jsem měl, když jsem byl malý kluk, a tak podobně. Lhal jsem, až se hory zelenaly. Doma jsme vždycky měli jen kočky.“ Maggie otočila svou velkou hlavu k němu a začala mu lízat tvář. Scott ji chvilku nechal a pak ji odstrčil. Vrátila se k pozorování domku. „Před tou střelbou jsem nikdy nelhal, fakt nikdy, ale teď lžu každýmu a skoro ve všem. Nevím, jak jinak bych to měl dělat.“ Maggie si ho nevšímala. „Ježíši, já mluvím se psem.“ Ti, kteří trpí posttraumatickým stresovým syndromem, jako třeba váleční veteráni, policisté nebo oběti domácího násilí, při leknutí obvykle reagují přehnaně. Každý nadskočí, když se za něj někdo vkrade a vykřikne BAF!, ale pro lidi se stresovým syndromem může leknutí představovat nezvladatelný problém. Nečekaný hlasitý zvuk nebo náhlý pohyb u obličeje může spustit šílenou reakci, která může být u každého jiná – jeden ječí, druhý se rozzuří, další se chce schovat a někdo začne dokonce rozdávat rány. Scott měl od onoho pře-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192612