18 Plán
Sotva se za Angelou zaklaply dveře, vyskočil Jim ze židle. „Hele,“ řekl. „Doposud jsem s tvými nápady souhlasil. Jsem ochotný pustit se trochu dál od břehu, zvlášť pokud uvidím, že se dá zpátky k pevnině bez potíží dopádlovat. Jenže tohle rozhodnutí už se nedá zvrátit, pokud se nám následky nebudou zamlouvat,“ prohlásil se zaťatou čelistí. „Pokud dáme k dispozici finanční informace, už je nebudeme moct vzít zpět. A fámy by se mohly šířit celé roky, i kdyby se faktická čísla změnila.“ „Ne pokud budeme lidem předkládat fakta,“ namítl Tom. Jim kroutil hlavou. „Nikdo nevede firmu, kde by vládla naprostá finanční transparentnost,“ hlesl. „A má to svoje důvody.“ „V jiných firmách ale taky rozhodují jenom šéfové,“ oponoval Tom. „Proto jsou jediní, kdo ty informace potřebuje. Pokud ale chceme, aby se naši lidé správně rozhodovali, musíme jim poskytnout veškerá data.“ „Umím si představit, že by sestavovali rozpočty v patřičných úsecích,“ navázal Jim. „Ale rozpočty pro jiné úseky? Vážně chceme řešit stížnosti na to, proč je jeden vyšší než druhý?“ „Pokud lidi dostanou příležitost pochopit, s čím se musí druhá strana vypořádávat,“ odvětil Tom, „pak po mém soudu nebude panovat taková nespokojenost, jako když se finanční detaily střeží v černé skříňce.“ „A co platy?“ nadhodil Jim. „Osobnější už to snad ani být nemůže.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192606
„Tak především pokud budou vědět, jaký je celkový rozpočet, budou zároveň chápat, jak jejich rozhodnutí o efektivitě v jiných úsecích ovlivňují to, kolik peněz nám zbývá na jejich mzdy. A buďme upřímní. Každý beztak ví, jaké jsou v daném oddělení platy. Jenom nemají pravomoc to změnit. V takovém hle systému ale lidi v případě nějaké nespravedlnosti nemusejí jen sedět se založenýma rukama a šířit o tom drby. Dá se s tím něco udělat.“ „Budou v šoku, až uvidí naše platy,“ podotkl Jim. Už dříve se dohodli, že v prvním roce budou oba pobírat pouze minimální plat a že veškerý zisk vloží opět do firmy. To znamenalo, že i když byli majitelé, vydělávali podstatně méně než mnozí úsekoví vedoucí, a dokonce i méně než jejich přední výzkumníci. „To by mohlo být ku prospěchu,“ odvětil Tom. „Většina lidí ve firmě si myslí, že šéfové jenom sedí v kancelářích, všechny ostatní jenom komandují a pobírají tučné platy a odměny.“ „A často mají pravdu,“ poznamenal Jim. „Jistě,“ přisvědčil Tom. „Ale tady to tak není. A naši lidi to nevědí, protože jsme jim to neřekli. To, že jim to prozradíme, nás podle mě nijak nepoškodí. Řekl bych, že nám to naopak pomůže. Aspoň si uvědomí, že nejsou jediní, komu jde o krk. A že po nich nechceme, aby zvažovali důsledky svých finančních rozhodnutí, aniž bychom firmě sami něco obětovali.“ „Ty to fakt chceš udělat, viď?“ zeptal se Jim. „Tady nejde o to, co chci nebo nechci,“ Tom na to. „Jde o to, co dává smysl.“ „Finančním ředitelem jsem tady pořád já,“ prohlásil Jim. „Tak kde v tom všem figuruje můj názor?“ „Tvůj názor na tuhle záležitost je pro mě v celé firmě ten nejdůležitější,“ ubezpečil ho Tom. „A proto si myslím, že právě tys bys měl zvolit toho, kdo v tomhle případě rozhodne.“ Než stačil Jim odpovědět, zazvonil Tomovi telefon. Podíval se na aparát. Byla to Vanessina linka. „To bude Jogen,“ řekl a zvedl sluchátko.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192606
„Přišel za vámi pan Vasantkumar,“ sdělila mu Vanessa. „Díky,“ odpověděl Tom. „Ať jde dál.“ Když výzkumník vstoupil do dveří, Tom i Jim vstali. Jogen jim se směsicí nadšení a nervozity podal ruku. Pak se všichni tři posadili, Tom za svůj stůl, Jogen s Jimem naproti. „Tak vám gratuluju k tomu,“ prohodil Tom, „že právě vy budete rozhodovat o strategii možného uvedení našeho nového výrobku. Ověřili jsme si, že máte patřičnou odbornost, ale Mike prý věří i ve vaši schopnost kvalifikovaně rozhodovat. Proto se těšíme, až uslyšíme, s čím jste za námi teď přišel.“ Jogen se usmál. „Děkuju,“ řekl. „Vlastně jsem o tuhle schůzku požádal, abych se s vámi poradil. Nejdřív bych vám ale rád pověděl něco o tom, co jsem mezitím připravil.“ „To zní jako dobrý začátek,“ podotkl Jim. Jogen se zhluboka nadechl. „Takže když jsem v tomhle projektu dostal rozhodovací pravomoc, začal jsem vážně přemítat nad tím poradenským procesem,“ spustil. „Máme se ptát lidí se znalostmi, které by mohly rozhodnutí ovlivnit, i lidí, na které bude mít následný vývoj dopad. Když jsem nad tím začal přemýšlet, došlo mi, že tohle rozhodnutí bude mít dopad na všechny ve firmě. Proto jsem se rozhodl, že si taky se všemi promluvím,“ uzavřel. „Páni,“ hlesl Jim, i přes přátelský tón mírně napjatě. „To zřejmě zabere spoustu času.“ „To ano,“ přitakal Jogen. „Ale stojí to za to. Někteří k tomu neměli vážnější připomínky, jiní ano, všichni ale byli rádi, že jsem se jich zeptal. A já získal celou paletu názorů. Řada vynikajících nápadů zazněla z úst lidí, od nichž bych to vůbec nečekal. A takhle vlastně svým způsobem vznikl nápad na tenhle nový výrobek – to když si technik pohrával s něčím, co po něm ani nikdo nežádal.“ „A jak se tolik vynaloženého času projeví na vaší hlavní pracovní náplni výzkumníka?“ zeptal se Jim.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192606