CHARLES BUKOWSKI [na poště]
„Pšt, buď zticha!“ zašeptal jsem. „Sundej si ty boty, běž do kuchyně a ani nedutej.“ „MOMENT!“ houkl jsem ke dveřím. Zapálil jsem si, aby ze mě netáhl chlast, šel ke dveřím a otevřel je na škvíru. Byla to sestra. Ta samá. Už mě znala. „Tak copak vám je?“ zeptala se. Vyfoukl jsem stužku dýmu. „Zlobí mě žaludek.“ „Opravdu to bude žaludek?“ „Jo, bolí mě břicho.“ „Podepíšete mi tady to potvrzení, že jsem u vás byla a že jste byl doma?“ „Jasně.“ Sestra prostrčila potvrzení škvírou. Podepsal jsem ho a šoupnul jí ho zpátky. „Co zítra, půjdete do práce?“ „Co já vím. Jestli mi bude líp, přijdu. Jestli ne, zůstanu doma.“ Zaškaredila se na mě a odkráčela. Bylo mi jasný, že ze mě cítila chlast. Stačilo by to jako důkaz? Asi ne, nestálo by jí to za to úředničinu. Anebo jí to bylo k smíchu, ještě když s tou černou brašnou nastupovala do auta. „Je to v pohodě,“ oznámil jsem, „obuj se a pojď ven.“ „Kdo to byl?“ „Kontrola z pošty.“ „Už je pryč?“ „Jo.“ „To dělaj vždycky?“ „Zatím si to nenechali ujít ani jednou. A teď si dáme pořádnej drink, ať to oslavíme!“ Šel jsem do kuchyně a nalil nám dva poctivý panáky. Vrátil jsem se a podal jednoho Betty. „Salud!“ řekl jsem. Pozvedli jsme číše a přiťukli si. Vtom se rozdrnčel budík. Fakt nahlas. Trhl jsem sebou, jako by mě střelili do prdele. Betty vyskočila půl metru do vzduchu. Přiskočil jsem k hodinám a budík vypnul.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192571