místo aby spaly na rohožích natažených na vytápěnou podlahu, což byl tradiční způsob jak zůstat v noci v teple, aniž by se spotřebovalo mnoho paliva. Ale jak s postupující zimou klesala teplota v Čchongdžinu hluboko pod bod mrazu, začalo jí docházet, proč měla její škola na ubytovně dostatek volných míst. Na kolejích nebylo topení. Mi-ran chodila spát v zimním kabátě, tlustých ponožkách a rukavicích, s ručníkem omotaným kolem hlavy. Když se ráno probudila, byl ručník namrzlý, jak se srážela voda z jejího dechu. V koupelně byla taková zima, že vyprané menstruační vložky zmrzly na kámen pár minut po pověšení na šňůru (vložky na jedno použití neexistovaly, movitější dívky používaly buničinu, ty chudší měly k dispozici levnou syntetickou látku, kterou praly). Mi-ran nesnášela rána. Stejně jako v Čun-sangově škole musely být v šest hodin ráno nastoupeny v armádním stylu. Jenže místo aby pochodovaly jako hrdé vojačky, ploužily se do koupelny, kde si v groteskních kulisách ze zmrzlých vložek stříkaly na obličej ledovou vodu. Jídlo v menze bylo ještě horší. V Severní Koreji zrovna začínala kampaň „Jezme dvakrát denně“, ale škola už byla o krok napřed a nabízela jen jediné jídlo – řídkou slanou vodu, v níž plavaly sušené listy tuřínu. Někdy do „polévky“ přidali rýži nebo kukuřici, důkladně rozvařenou, aby se zrnka nafoukla. Dívky začínaly mít zdravotní potíže. Jedna z Mi-raniných spolubydlících byla tak podvyživená, že se jí začala loupat kůže. Studium musela přerušit a brzy ji následovaly další. Tohle bylo pro Mi-ran velké prozření, protože dosud ji před důsledky hospodářské krize chránila podnikavost její matky. Prosila ji, aby jí posílala nějaké jídlo z domova, ale po roce už to dál nemohla vydržet. Jelikož se nechtěla vzdát vzdělání, o které tolik usilovala, dostala povolení bydlet mimo areál školy. Přes týden spala na zemi u příbuzných, kteří bydleli nedaleko, a na víkendy jezdila domů k rodičům. Za normálních okolností by to nebylo dovoleno, ale škola byla ráda, že bude muset krmit o jeden krk méně. Čun-sang měl v Pchjongjangu lehčí život. Výživa elitních studentů a péče o ně byla pro vládu důležitá – do budoucích vědců se vkládala
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192504
naděje, že pozvednou Severní Koreu z chudoby. Čun-sang stále ještě pochodoval se svým praporem do menzy na tři jídla denně. Jejich ubytovna byla vytápěná a fungovala tam elektřina, aby se mohli učit i po setmění. S Mi-ran se vídali, když Čun-sang přijel domů na prázdniny, které měli studenti v létě a v zimě, a také na jaře, kdy jezdili plít pole, aby je připravili pro setbu. Dříve plnili studenti z Pchjongjangu tuto povinnost na polích v okolí města, ale když se začalo nedostávat potravin, bylo rozhodnuto, že budou jezdit do svého bydliště, kde je mohou nakrmit jejich matky. Čun-sang míval z těchto „dobrovolných“ akcí hrůzu, ale teď se nemohl dočkat, až ho konečně z univerzity propustí. Tato touha byla pro něj nová věc, neboť dosud znal ve svém životě jen knížky a učení. „Opravdu jsem chtěl všeho nechat a jet domů za ní. Poprvé ve svém životě jsem chápal, jaké to je, mít pocity,“ popsal později toto období. Na podzim 1993 se vdávala jeho sestra. I když mu rodiče říkali, že se nemá nechat vyrušovat v učení, viděl v cestě domů výbornou záminku, jak překvapit Mi-ran svou návštěvou. Zažádal si o třídenní volno, aby mohl jet. Vlakové spojení z Pchjongjangu na sever bylo v této době v lepším případě sporadické, protože nebyl dostatek elektřiny. Člověk sice mohl sehnat lístek, ale to neznamenalo, že se dostane do vlaku. Nádraží byla plná čekajících lidí. Postávali v temnotě, dřepěli a kouřili, dokud se vlak neobjevil. Pak se k němu v šíleném úprku vrhli, lezli dovnitř rozbitými okny anebo zůstali viset mezi vagony. Jenže lístky k dostání nebyly, a tak Čun-sang čekal, až přijede vlak, do kterého by mohl naskočit jen tak. Druhý den čekání si všiml nákladního vlaku na koleji směrem na sever. Drážní inženýr mu za cigarety prozradil, že vlak pojede do Čchongdžinu. Čun-sang se vyhoupl na vagon s uhlím, ručník kolem hlavy mu chránil oči před prachem. Poprvé v životě, ale nikoli naposledy, se vezl nákladním vlakem. Poslední zastávka před Čchongdžinem byl Kjongsong, ležel nedaleko Mi-raniny vesnice. Čun-sang seskočil z vagonu a běžel přímo k jejímu domu. Bylo ráno, slunce stálo vysoko na obloze, touhle dobou
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192504
se většinou nesetkávali, ale on nemohl ovládnout svou netrpělivost. Měl pocit, že by se rozletěl na kusy, kdyby musel čekat až do večera. Byla neděle a on předpokládal, že Mi-ran nebude ve škole. Poprvé od začátku jejich tajného vztahu šel přímo ke dveřím. Dveře se otevřely, Mi-ranina matka zalapala po dechu. Čun-sangův obličej i jeho oblečení byly černé od mouru. Mi-ranina máma znala Čun-sanga od vidění z dob, kdy míval kamarády v jejich čtvrti, ale teď ho vůbec nepoznala. Mi-ran každopádně doma nebyla. „Přišel tě navštívit hrozně divný člověk,“ hlásila jí matka potom. „Co to jen máš za zvláštní kamarády.“ Byly i jiné momenty blízké vyzrazení. Čun-sangův otec nebyl vůbec rád, že jeho syn přerušil studia a přijel na svatbu své sestry, a začal se vyptávat po důvodech. Jindy večer, když nebyla Mi-ranina matka doma a otec měl noční směnu v dole, se Čun-sang odvážil přijít k dívce domů. Jenže otec se nečekaně vrátil, a Čun-sang se musel skrývat, dokud nebyl zase vzduch čistý. Později se Čun-sang i Mi-ran těmto nehodám smáli. Pravda byla taková, že je bavilo takhle podvádět rodiče. Tajemství bylo nejen nutností, byla to i legrace. Přidávalo vzrušení ze zakázaného a poskytlo jim vlastní psychický prostor v zemi, kde jinak nic soukromého neexistovalo. Byl to relativně bezpečný způsob vzpoury proti tomu, co omezovalo jejich životy. Smáli se víc. Mluvili víc. Když pak byli trochu starší, získali pohodlí a jistotu a ohlíželi se na ta první společná léta, měli podivný pocit, že to byl nejšťastnější čas jejich života. Ve svém poblouznění si nevšímali, co se děje kolem nich.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192504