103
se vyznala v horách a ve starodávných tunelech. Ty, jak všichni věděli, ústily do Dómu budoucnosti. Leon byl však nervózní, že se ještě nepotkali se zelenými mužíčky. Měli jim ukázat cestu k Dómu, byly tam totiž věci, které hledali. Jenomže Charlotta se řídila podle kompasu a ujišťovala ho, že jdou správným směrem. Dalšími členy výpravy byla Beata se seismografickým přístrojem, zavěšeným na krku, Ilonka a Indiánka, kterou si najali mezi domorodci jako nosiče. Měli s sebou kanárka s modrozelenou čepičkou a přistřiženými křidélky, kterého Charlotta pouštěla do opuštěných štol, jestli tam není metan. Takže jich bylo šest a kanárek. Každý si svítil svou lampou na čele hornické přílby, od níž šly drátky do batohů s bateriemi na zádech. Ilonka, protože byla ještě dítě, nenesla nic a běhala mezi nimi, jak se jí chtělo. Byli na cestě již řadu dnů či týdnů a tunelům nebyl konec. Mezi nimi se dalo přecházet z jednoho do dalších příčnými štolami. Vždycky když potřebovali odbočit do štoly, musili počkat na kanárka, dohopká-li k nim zpátky živ a zdráv. Starala se o něj Ilonka a neustále od matky vymáhala slib, že nechcípne jako jeho samička. Charlotta jí odpovídala, že je lepší, aby jeden člověk zemřel za národ, než aby celý národ zahynul kvůli jednomu člověku. Ruben ji ve snu obdivoval, ačkoliv jí měl také za zlé, že se spoléhá na techniku a nezeptá se Indiánky. Ze všech jazyků, které znal, nebyl ani jeden aztécký, a tak se jí sám zeptat nemohl. Jenom jí vždycky, když na stěně tunelu spatřil aztécký nápis, na něj posvítil a čekal, jestli přikývne nebo zavrtí hlavou. Svým způsobem na ni tedy dal víc než na manželku. Po týdnech putování začal vyvádět Beatin seismograf. Všichni se seběhli a dívali se, jak fosforeskující ručička kmitá a strojek vydává stále hlasitější tikání. Rozhlíželi se dopředu a dozadu i na obě strany, ale důvod rozčilení Beatina seismografu nezaznamenali. „Ty žárlivá náno!“ řekla Charlotta a plnou silou udeřila Beatu do tváře, „už to nikdy nedělej!“ Seismograf pak tikal pomaleji, až docela zmlkl. Potom se ze strany, odkud přicházeli, ozval zvuk blížící se soupravy metra. „To jsou oni!“ vykřikla Ilonka a rozběhla se nazpět. Charlotta v návalu strachu zařvala „Stůj!“ a utíkala za ní. Jak se mu obě vzdalovaly, vracela se ze tmy ozvěna volání „Stůj!“ znovu a znovu. Malé letadlo pro třicet osob z Wisconsinu do New Yorku právě přistávalo na Kennedyho letišti a Ruben se probudil. Když se obří Boeing, na který přesedl, odlepil od země a nechali za sebou výběžek Manhattanu zakousnutý do nekonečné černi oceánu, nemohl Ruben dlouho najít vhodnou polohu k spánku. Sen však přes přerušení spojené s převozem,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192482
104
pasovou kontrolou a čekáním na odlet do Frankfurtu navázal přesně na konec předchozího. Z tunelu se k nim blížil tank, přizpůsobený jízdě na kolejích. Byl obsypaný geology ve východoslovenských krojích. Charlotta s Ilonkou už stály nahoře mezi nimi, a když tank na kolejích přibrzdil, natáhlo se z něj hned několik párů rukou, aby pomohly nahoru Venuši a Beatě. Hned potom se dal tank znovu do pohybu. Leon se je snažil pronásledovat a chvíli se už zdálo, že se zachytí zadních trubek. Nakonec se ale bezmocně vrátil k Rubenovi. Jak se tank vzdaloval směrem k další štole, spatřili Charlottu, jak se rozmáchla a něco za sebe hodila. Kanárek, protože nemohl létat, dopadl mezi koleje. Když k němu s Leonem přispěchali, snažil se usilovně pohnout. Leon ho vzal do dlaní, a jakmile si na něj zblízka posvítili, poznali, že to je miniaturizovaný Mojžíš Blumendorf. „Zelený mužíček!“ vzhlédl bratr k Rubenovi s novou nadějí. Loutka se vzpamatovala z pádu, seskočila na zem a přiložila ucho ke kolejím. Přitom se musila zvětšit, protože když vstal, měl velikost mužíčka v tvídovém převlečníku se zeleným kloboučkem a zrzavým plnovousem. „Jsem Albus z hvězdokupy 232 C 3641 v souhvězdí Střelce,“ prohrabával si pěstěný plnovous, „kam se odebírají stíny všech živých bytostí ve vesmíru. Na každé obydlené planetě je však místo, kde je uložena jejich paměť, a tomu místu říkáme Dóm budoucnosti.“ Pak z jedné z nespočetných kapsiček, které měl uvnitř tvídového kabátku, vylovil zlatou tabatěrku, nasadil cigaretu do zlaté špičky a sledoval jejich údiv, když se sama od sebe rozhořela ve tmě. Posadil se ke stěně tunelu a zamyšleně vypouštěl modré kroužky dýmu. Fosforeskovaly ve světle jejich lamp na přílbách, nabývaly tvaru hebrejských písmen a zase se rozplývaly. „Asi jeho myšlenky,“ pošeptal Ruben Leonovi, „které mu jdou hlavou, když komunikuje se svou planetou. Nebo jsou to modlitby.“ Najednou se Albus zvedl a odcvrnkl ze špičky nedokouřený zbytek. „Musíme se vrátit.“ „Nemůžeme je dohonit?“ zeptal se ho Ruben ustaraně. „Bylo by to zbytečné,“ usmál se pidimužík a zamířil na svých nožičkách ke štole, z níž předtím vyjel tank, „síť tunelů a štol nikam nevede. Mohli byste mě jeden vzít na ramena?“ Zastavil se se zvrácenou hlavou, snaže se přečíst jeden z aztéckých nápisů. Ruben s Leonem přiskočili a pomohli mu nahoru. Albus jim stál na přílbách, odšroubovával nápis ze stěny a jeho části házel dolů. „Pokud ovšem nepřijdou na to, že ne všechno, co se jeví, je tím, čím se jeví,“ vykládal. „Což ovšem u geologů očekávat nelze. Je to pěkná sebranka a kazí svými železnicemi tisíciletou práci našich mimozemských předků v horách. Kromě toho mluví
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192482
105
jen německy a z celé filozofie pochytili pouze Darwinovu teorii o přírodním výběru, a to ještě špatně. Je smutné, že tvá manželka je jednou z nich, opravdu velmi smutné...“ „Bez Charlotty a geologů bychom o vás nic nevěděli,“ vysvětlil mu Ruben, aniž tím vyvrátil skutečnost, že Charlotta s oběma ženami a dcerou odjely s příslušníky Afrikakorpsu dobrovolně. Albus sklouzl Leonovi z přílby na ramena. Poručil Rubenovi, aby ho vzal do náručí, a ten ho opatrně postavil na zem. Přitom posvítil rudovousému mužíčkovi do očí, a než je stačil zavřít, všiml si, že jeho bělmo je jakási perleťově pableskující hmota. Albusova transcendentní identita byla zřejmě v přeskakujících výbojích mezi oběma hemisférami mozku. Měl na krku pověšené tři obrovské termosky. „Plynové masky,“ poznamenal Leon vystrašeně, když mu Albus podával jednu z termosek. Albus však již ze své odšrouboval oběma dlaněmi víko, a když ho napodobili, nalezli také ve svých termoskách tefilin s modlitebními řemínky. Mužíček si nasadil jednu krabičku nad obnažené předloktí porostlé rezavými chloupky a obtáčel je černým řemínkem. Protože byl však řemínek na jeho rozměry příliš dlouhý, a přesto se nesměl dotknout země, současně jej nepatrnými pohyby těla roztáčel, až kolem něj kroužil jako laso, a navíjel si ho kolem dlaně. S podobnou bravurou, ale mnohem složitějšími pohyby horní části těla si nasazoval nad čelo krabičku šel roš. Přitom se mu svislé vrásky na čele spojovaly na kořeni nosu do mnohonásobného V. Ruben s Leonem sledovali celý výstup, aniž pochopili, jak to dokázal. Pak si ale musili kleknout, aby na ně dosáhl, a on jim, odříkávaje za ně hebrejská požehnání, navlékal tefilin na ruku. „Třeba se vás tam, kam jdeme, někdo zeptá, kdy jste si naposledy navlékali tefilin. A co vy odpovíte?“ smál se. „Odpovíte, že dnes!“ A když sundával Leonovi přílbu z hlavy, obrátil se k Rubenovi: „Teď už nebudete potřebovat ani ty vaše radioaktivní batohy.“ Vyprostili se z řemenů svých batohů a Albus umístil Rubenovi nad čelo krabičku šel roš. Byla příjemně teplá, jakoby zevnitř vyhřátá textem Šma Jisrael, který obsahovala. Na Leonovi a Albusovi zářila jasněji než předtím umělý reflektor. Pravděpodobně tu záři vydává i jeho kapsle. „Tak,“ řekl pidimužík, „nyní si svítíme světlem vlastního Já. Můžete se zvednout.“ Mojžíš cítil, jak mu probíhá tělem střídavý proud energie mezi oběma kapslemi, a Leon se nepokrytě chichotal, jelikož to šimralo. Ani
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192482