Macocha (Ukázka, strana 99)

Jarda záchranář A jak se říká, mohla bych tam takhle dřepět dodnes, kdybych opět nezaslechla zvuky. Zase zvuky, říkám si omámená únavou, a nejdřív mi to nedošlo. Za zavřenýma očima klid s kulisou ťuky, ťuky, ťuk, vytřeštila jsem se až se zpožděním, vycházelo to odněkud z mého bytu. Jako postavička z kresleného seriálu, vlasy zelektrizované šokem, škleb a nad hlavou v bublině otazník s vykřičníkem. Jako kočičí žena indiánský zvěd jdu za tím ťukáním (našlapuji v ponožkách), to sílí, zdroj je za dveřmi do kuchyně.

Nejsou zavřené, jen přivřené, a tak mohu udělat to, co znám z televize: ohnout nohu v koleni, přitáhnout k sobě a pak mohutný kop do dveří. Následuje skok do zákrytu za zárubeň a u obličeje připravená pistole (hlaveň míří nahoru), cvak a teď je i nabito. Tam, tam, tam a tam (do všech čtyř světových stran) namířím pistoli, a to bych se divila, kdyby v této chvíli už nebylo jasné, zač je těch zvuků loket a pachatel nebyl přistižen, a to do slova a do písmene, při činu.

Jenže zatímco akce v mé hlavě už dávno proběhla, já stojím stále přede dveřmi do kuchyně jako oukropek a přiznat se, že se bojím, snad není ostuda, jsem žena.

Ještě jedna dvě chvíle napětí a nevysvětlitelna, kdy se odhodlávám, a pak se najednou otevřely dveře a málem jsme do sebe s Jardou vrazili. Malé tuc a hned z něho bylo objetí a polibky 101

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192469

mi prší na tvář, a než jsem se stačila zeptat, co tu dělá, Jarda na mě, kde jsem tak dlouho trajdala. „Vyprovodit návštěvu,“ já na to a Jarda jen lehce přinadzvedl obočí, a to mohlo znamenat za á, že se mu Marilyn s Věrkou zvlášť nepozdávaly, za bé, že ten vyrvál v předsíni kvůli Justýně jsme si mohly ušetřit (musel přes nedovřené dveře slyšet úplně všechno), a za cé, že na pouhé vyprovození, tedy dolů s klíči, odemknout a zpátky nahoru, to bylo podezřele dlouhé, a Jarda se asi klonil k céčku, protože řekl: „Dýchni na mě“, a co mi Jarda řekne, to já udělám, protože to se mnou myslí dobře, a při tom dýchání do jeho obličeje cítím, že má levá ruka drží ucho tašky, a když dodýchám, podívám se směrem k té ruce a v igelitové tašce je láhev bourbonu, a já nemám ponětí, kde se tam vzala.

A Jarda řekne: „Srdíčko, to by tedy takhle dál nešlo“, popostrčí mě na židli, přitáhne si druhou, sedne si naproti mně v té kuchyni a mé ruce vezme do svých medvědích. A vidím zase nás dva před pár hodinami, a je to jako pod Tvým okem, Bože, z výšky odněkud od stropu, jak jsme svrhli stojací lampu a leželi na sobě a já byla mořskou pannou, co hýbe jenom pánví a nikam ti neupluje, miláčku, a tys byl velké zvíře jako vždycky, a viděno od toho stropu (setsakra vysoký strop mého secesního bytu), byli jsme dvě červené ploštice ruměnice spojené zadečky, a tehdy sedě na mě celý zpocený jsi řekl, že mi půjdeš 102

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192469

konečně dodělat ty dveře do spíže, protože už stejně neusneš, a já tě poslouchala jen napůl ucha a pak jsem úplně zapomněla, že jsi. A ty tu teď na mě: „Tak co tomu říkáš?“ a já nemám slov, protože nejenže dveře do spíže jdou konečně po letech dovřít, a tak se tam nenatáhne hmyz z balkonu, a klika je vyleštěná jako fungl nová, a říkám „udělal jsi to doopravdy krásně“, ale i ten starý zažloutlý lak jsi sedřel a nechal dveře po přírodnu dřevěné tak, jak jsem si to přála. A jsou to dveře do spíže stylový venkov à la Provence, a ty jsi, Jardo, poklad nad poklady. Igelitku s flaškou schovávám za záda, aby se na ni zapomnělo. Já zapomněla na to, že tu jsi, a ty bys teď zase mohl zapomenout na tu láhev, říkám si. Prostě si ji nechat velkoryse vykouřit z hlavy a já ti pak taky vykouřím, a když si tu láhev z hlavy nevykouříš, vykouřím ti ráda i tak, a ty to víš a je to tak dobré.

Nejraději bych z té láhve samozřejmě nevyvozovala vůbec nic. Navíc člověk přece nejvíc zklamává sám sebe, tak jaképak tresty. A něco takového chci Jardovi říct.

V tu chvíli mé ruce ve svých už nedrží, spíš je mne až drtí, a nejdřív si myslím, že je to náhoda, potom že věc mužnosti, ale je to vztek. „Srdíčko,“ říká a skřípe mu to mezi zuby a na lících mu hrají žvýkací svaly, a je to znamení síly a bezradnosti zároveň, protože slib ohledně flašky jsem porušila za poslední týden už potřetí a můj milý neví, jak mě přivést k rozumu.

103

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192469