3
V sociálních podmínkách, za nichž se daří obchodování s lidmi, žijí v Rumunsku a Bulharsku především Romové. Je však nepravděpodobné, že by tyto případy byly jen „špič kou ledovce“, jak to například prohlásila londýnská Metro politní policie po „operaci Golf“. U organizovaného žebrá ní neexistují skrytí pachatelé; ze své podstaty se odehrává ve veřejném prostoru. Dokonce i to, co by mělo zůstat před veřejností utajeno, probíhá pod širým nebem, na očích ko lemjdoucích. Vyšetřováno je podstatně více případů, než je pak skutečně prokázáno. Amatérští rádoby detektivové neúnavně hlásí policii, jak „šéfové gangu“ na ulici vybírají výdělek od žebráků, přičemž ve skutečnosti jde jeden z nich například jen koupit housky ostatním. U dortmundské po licie se traduje, jak je jedna pozorná sousedka upozornila na „jasné“ obchodování s dětmi. Dospělí přiváděli do pode zřelého bytu děti a po krátké době opět sami odcházeli. Při policejním zásahu vyšlo najevo, že se jednalo o narozenino vou oslavu. Případy obchodování s lidmi s rumunským ob čanstvím se v Rumunsku běžně dostávají před soud. V roce 2010 se u rumunských soudů projednávalo jednačtyřicet případů obchodování s lidmi za účelem žebrání z Francie, jedenáct z Itálie, osm z Německa a Rakouska a sedm pří padů z Řecka. Toho roku byly zrušeny romské tábory na jihovýchodě Francie. Je možné žebrání zakázat? Pohled na nemluvně v náručí žebračky, jež se nám může naskytnout v ulicích evropských měst, vyvolává zděšení a často vede k zamyšlení nad okolnostmi, které tuto scénu
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192459
3
doprovází — například nad kriminalitou, tedy nad případ nými gangy únosců, ale i nad kulturními specifiky — jaký asi mají tito lidé vztah ke svým dětem? Ale v romských ghettech v Rumunsku vzbuzují tito lidé stejnou hrůzu jako u západní veřejnosti. „Obchod s dětmi je mezi Romy na prosto zapovězený,“ tvrdí expert rumunské policie specia lizující se na obchodování s lidmi. „Na stopu nás většinou přivedou sousedé, kteří nás upozorní, že někde najednou zmizí dítě.“ Funguje tedy sociální kontrola a ani úřední ci se při vyšetřování těchto případů nesetkávají s nedůvě rou. Policie v zemích jihovýchodní Evropy se zato opakova ně musí vypořádávat s žádostmi o právní pomoc ze strany Západu, avšak k žádnému odhalení pachatelů to většinou nevede. Skutečnost, že by romské rodiny mohly žebrat jen proto, že jsou extrémně chudé, že by se mohly na vlastní pěst a jen s lístkem na autobus v kapse vypravit do Víd ně nebo Berlína a že by ženy mohly žebrat i s vlastními dětmi, je zřejmě za hranicí chápání západní společnosti. V demokratických státech žebrání samo o sobě není za kázáno, protože nenarušuje „veřejnou bezpečnost a po řádek“. V Německu byl zákaz žebrání, do té doby součást trestního práva, zrušen už v roce 1974. Přesto se města znovu a znovu pokoušela žebráky vyhnat. Na to nemají právo. Precedent vytvořil v roce 1998 správní soud v Báden sku-Württembersku, který měl rozhodnout o tom, zda ve Stuttgartu smí být žebrání zakázáno. Město argumentova lo tím, že žebrání vyvolává v kolemjdoucích „vnitřní pocit ohrožení“, „zvláště u starších a postižených osob“ — dvoj sečný argument, protože mnozí těžce tělesně postižení
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192459
3
často sami žebrají. Dokonce i tiché žebrání je „pociťová no jako psychický nátlak či naléhání“ — argument neméně ošemetný, protože zdůrazňuje špatné svědomí, jež v nás vyvolávají podmínky, v nichž musí lidé žít. Navíc údajně žebrají osoby, které jsou „svým životním stylem jen stěží ochotny zachovávat si odstup od druhých a respektovat je jich práva“ — námitka nikoli proti samotnému žebrání, ale proti žebrákům, která pouze jinými slovy definuje dávný odpor vůči Romům. K rozsudku mannheimských soudců není potřeba nic dodávat: „Přítomnost osob sedících na chodníku, které se ocitly v nouzi a apelují na soucit kolem jdoucích a jejich ochotu pomoci, musí obec alespoň v mís tech s veřejným pouličním provozem jednoznačně akcep tovat jako jednu z podob občanského soužití, a tato tudíž nesmí být — obecně — hodnocena jako škodlivý stav příčící se policejním předpisům.“ Podle rozsudku správního soudu je žebrání „společným užíváním“ veřejného prostoru, a proto je součástí všeobec ného práva na svobodu založeného na zásadách rovnos ti osob. Ale právo na svobodu samo o sobě ke zlepšení ži votních podmínek nevede; jsou to dvě různé věci, které na sobě nijak nezávisí. Padesát let před rozhodnutím báden sko-württemberského správního soudu, když ještě bylo žebrání zakázáno, karikoval vztah svobody a bídy fran couzský spisovatel Anatole France hezkou větou o „maje státní rovnosti zákona“, který „zakazuje spát pod mos tem, žebrat a krást chléb jak bohatým, tak chudým“. Dříve pod mostem nesměli spát ani bohatí. Dnes je to povoleno i milionářům.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192459