Dopis sestře, kterou nemám Píšu své sestře, kterou v tomto životě nemám. Měla jsem mít mladší sestřičku. Ale – odešla dřív, než se stačila na tomto světě rozkoukat. Chybíš mi. Možná jsi mým strážným andělem, který mne hlídá při mých životních karambolech. Jsem jako kočka s devíti životy. A větší polovinu jsem si již stihla vybrat. Hlídej mě dobře, strážný anděli můj. Děkuji Ti. Tolik jsem toužila mít sestru. Celý život se s tím nějak nemohu popasovat. Mám bratra, brášku, ale – je to přeci jen muž, jiná energie, jiný způsob myšlení. Mám jej ráda, je to prima člověk, není to však sestra. Možná – si tu svou sestru ve své fantazii kreslím v růžových barvách, třeba opravdová bytost z masa a krve by tak báječná nebyla, kdoví? Prostě mi ten ženský element, sestra, sestřička, chybí. Chyběl mi dříve a chybí mi stále. Život mi nabídnul několikrát přátelství báječných žen, mám úžasné, vtipné a chytré i praštěné kamarádky, jsou to mé spřízněnky. A já s radostí a pokorou je pouštím do svého nitra a ony do toho svého. Holky, jsem ráda, že vás mám. Jsem za to osudu vděčná, velmi vděčná. Jen ta sestra mi chybí. Tento dopis je proto pro Ni. Chybí mi bytost blízká mému věku, která by byla naladěná jako já, a my ani nemusely mluvit a věděly vše, co se děje v našich myslích a srdcích. A také bychom si užily hodně legrace… Možná už bych toho měla nechat. Prostě – člověk nemůže mít vše. Moje sestra, sestřička…třeba v jiném životě. Už se na Tebe, děvče, těším… Nina
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192379
Táta Ještě nejsem na světě. Já i druhá holčička, dušička, co je mi blíž než srdce mojí maminky, jsme velkým problémem. O jedné z nás maminka i táta vědí, o druhé ne, ale překazily jsme všechny plány, táta chce být jinde, maminka chce dát to dítě pryč… Na potrat bylo příliš pozdě, zůstaly jsme. A opravdu je to tak. Jsme problém, ale ještě větší, než jsem si myslela. Jsme dvě a maminka je nemocná, mohla by kvůli nám umřít… tatínek odešel… Vrátil se a řeší jména. Chce Lucinku, máma Pavlínku. Táta si nás chce rozdělit, Lucinka bude jeho, Pavla mámy. Odmítá mě? Já chci taky tátu?! Zase odešel… Všechno kolem se stahuje. Asi máme odejít do toho nového světa. Takový je příchod na svět? Táta se prý vrátil, maminka je šťastná. Ale mně se nechce ven! Ani druhé holčičce ne… Vytáhli ji kleštěmi za hlavu. Já nechci! Dlouho se bráním. Natahuji ruku někam ven a je mi na ni chladno. Otevírá se velký prostor, silné světlo, někdo mě bere do rukou a vytahuje ven. Ale já tu nechci být!!! Nechci dýchat. Dlouho nedýchám, ale přišly jsme spolu! Nemůžu ji tu nechat samotnou… Je mi pár dní… Poprvé s mojí sestřičkou a maminkou přicházím domů, poprvé cítím náruč svého tatínka, který možná právě v téhle chvíli už přemýšlí nad tím, co za několik hodin udělá… Je noc. Moje maminka pláče, tatínek odešel… Možná kvůli mně? Narodila jsem se tak nějak navíc… „Maminko, kdo je ten pán, co stojí za plotem našich jesliček a dívá se na nás?“… „Maminko, kde máme tatínka?“ - „Neměl nás rád, tak odešel…“ „Maminko, já se bojím všech těch pánů, co jsou všude kolem! Kdo to jsou ti muži? Maminko?!“... Děti ve školce mají tatínky a já o něm mlčím. Maminka by se zlobila a byla by smutná, kdybych se zeptala…Ale děti se ptají, kde mám tatínka já. Maminka mě zase pochválí, když řeknu, že odjel daleko, když si něco vymyslím… Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192379
Jak to, že všechny děti mají v písničkách i říkankách slovo táta a my ho tam nemáme? Kdo to je vlastně ten táta? A co tam doma dělá? Bojím se kamkoli na návštěvu. Kamarádky mají tatínky a já z nich mám strach. Když půjdu k nim domů, hlavně aby ten tatínek zrovna nebyl doma! Nechci potkávat žádné tatínky, plakala bych… Držíme se se sestřičkou spolu, jen tak to všechno zvládneme… Je mi třináct a ležím ve svojí posteli. Bojím se vyslovit to slovo. Jsem nervózní, jsem napjatá a potichoučku šeptám: táta. Rychle se schovávám pod peřinu a čekám, co se stane… Nestalo se nic. Já řekla slovo táta!!! Hledám jakékoli informace, fotky, cokoli. Máma mlčí, nemám odvahu se jí na tátu zeptat. Já i sestra pátráme víc a víc. Nikde nic. Ticho a pusto… Čtrnáct let… Zeptaly jsme se mámy. S velkým povzdechem říká, že čekala, kdy to přijde. Říká nám jméno, město, jména nějakých sourozenců, negativní detaily o člověku, kterému nesmíme říkat táta. Ležím nemocná v posteli u babičky a prohlížím rodinné fotky. Najednou je mezi nimi i veliká spousta těch, na kterých je i můj táta. Poprvé ho vidím. Tohle je on? Chtěla bych jiného, hezčího… Často pláču večer do polštáře. Je mi to všechno líto. Poslouchám dost často, jaká jsem. Máma mi vyjmenovává ty nejhorší vlastnosti mého otce a říká, že přesně tohle mám po něm. Bráním se. Bráním jeho… Celá rodina jako by se spikla proti někomu, kdo tu ani není. Stojím proti nim. Pláču, chvěju se, zastávám se táty, i když ho vlastně vůbec neznám. Píšu dopisy, posílám pohledy bez adresy, na řádcích píšu „táta“… pošta je asi nedoručí… Vystřihuji z fotek svého tátu. Lepím si ho do sešitu, toužím po něm, toužím po věcech, které mi nikdy v životě nedal a už nikdy nedá. Otevírám medailonek růže na krku, jehlou dávám pryč obrázek Panny Marie a vlepuji do něj obrázek táty. Často ho svírám v dlani… Pořád se řeší alimenty. Táta neplatí. Máma nadává. Nesmíme se o něm ani zmínit, citově nás vydírá, vyčítá, jak celý život obětuje nám a my bychom za ním klidně šly, i když se na nás vykašlal! Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192379