Ženské příběhy I. (Ukázka, strana 99)

nejbližší spolupracovnice. Daly jsme se do práce a po chvíli se na mě Alenka dívá a ptá se, co se mnou je. Že už mě nějakou dobu pozoruje a že se jako navenek směju a jsem v pohodě, ale že ze mě cítí smutek. A už to jelo. Podívaly jsme se na to, až na kost… Probrečela jsem celé odpoledne, stálo to za to!

Pochopila jsem, že odmalička se sebou nehraju fér, že na sebe zkrátka kašlu.

Chyběl mi táta, který se se mnou nikdy nebavil. I přesto, že jsem věděla, že mě má moc rád, nikdy jsem za ním nepřišla a neřekla mu, jak se cítím opuštěná, jak moc mi chybí.

Chyběl mi brácha, ale bylo pro mě pohodlnější a jednodušší ho považovat za pitomce a raději se s ním nebavit, než abych mu řekla, že mi chybí a hledala k němu cestu.

Zlobila jsem se na kamarádky, že mě neberou do party, ale přitom jsem ne­ udělala jediný vstřícný a upřímný krok, abych v té partě mohla být. A tak jsem byla sama.

Chyběla mi pozornost muže, který mi ji pravděpodobně neuměl dát. Neřekla jsem mu, jak se ve vztahu s ním cítím, co doopravdy potřebuju a chci, nestála jsem si za sebou. Radši jsem všechno tolerovala, než abych zůstala opuštěná a sama. A sama jsem stejně skončila. Ze strachu, že mě opustí, jsem sama sebe přesvědčila, že chci žít na horách, na samotě u lesa a že mi vlastně nevadí, že nemám žádné koníčky a zájmy, hlavně že jsme spolu. Stejně mě opustil.

Když už jsem nějaký vztah měla, držela jsem se ho zuby nehty. Stala jsem se na vztazích závislá. A k tomu jsem přidala lhaní. Sama sebe jsem přesvědčovala a utvrzovala v tom, jak jsem šťastná. Nemohlo to fungovat. Konec byl nevyhnutelný. Kdo by si přál, aby na něm byl někdo závislý? Kdo by žil s člověkem, který mu neříká, jak věci doopravdy má a cítí? Kdo by byl s někým, kdo lže? To každý pozná a nechce s takovým člověkem být.

Bála jsem se ostatním říkat, co cítím, jak se dívám na svět. Bála jsem se, že když to udělám, nebudou se mnou souhlasit, přestanu se jim líbit a opustí mě.

A tak jsem dál opouštěla sama sebe a v reakci na mé lživé chování mě opouštěli i mí milovaní.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192378

Takhle jsem se sebou žila. Celý život jsem pečlivě maskovala svou opuštěnost tím, že jsem ze sebe dělala silnou ženu a hrdinku. Bojovnici. Dávala jsem okolnímu světu najevo: „Nic není problém, všechno zvládnu, všechno ustojím a vždycky a všude se dokážu o sebe postarat.“ Vysílala jsem do svého okolí, jak jsem v pohodě. Na tváři vždycky úsměv. Hezká, chytrá, pohodová. „Alička, ta má ty kukadla.“ Jedna velká lež.

Ve skutečnosti jsem se cítila smutná a opuštěná! A ten potlačený, neprojevený smutek a pláč se pěkně usadil v mé buclaté zadnici a na macatých stehnech.

Tělo si v obraně vytvořilo základnu, aby uneslo tu obrovskou tíhu duše.

A tak přišel čas začít vyrovnávat dluhy. Nyní si otevřeně procházím všechny životní situace a vzpomínky, vybavuju si nejrůznější vztahy a přiznávám si své skutečné pocity, které jsem si v minulosti nepřiznávala a druhým nedávala najevo. Nedávala jsem najevo, jak se doopravdy cítím. A neudělala jsem nic proto, abych se cítila dobře. A tak pláču a odpouštím si. Odpouštím sobě i druhým, na které jsem se zlobila a nebylo za co. Jen mi chyběli a já očekávala, že to oni musí udělat ten první krok, ne já. Učím se být ve vztazích opravdová. Učím se být opravdová sama se sebou. Nelhat si a být taková, jak se právě cítím.

Mám jedinečnou příležitost. Mám kolem sebe báječné lidi, rodinu, svého milovaného muže. Zaslouží si opravdovou Áju. Ta malá holčička ve mně si zaslouží starostlivou a zodpovědnou mámu! Mě!

Hodně se mi ulevilo. Jsem smutná. Pláču a přitom se z toho raduju. Končí jedna etapa mého života. A nová se rodí. Jupí!

Dochází mi, jak hodně důležitou součástí našeho života je smutek.

Alice Kubíková

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192378

Lekce o hranicích Zkušenost první – je mi pět a starší kamarád chce, abych ho nechala kouknout do kalhotek, já nechci. Láká mě, ať s ním jdu do kapličky-zvoničky na návsi, tam se mi pokusí sundat kalhotky násilím. Uteču s pocitem studu a viny, v dospělosti se dozvídám, že je zavřený za znásilnění. Do té kapličky jsem nedávno vstoupila.

Je tam velký barvotiskový obraz Panny Marie, menší obrázky Ježíše žehnajícího dětem. A andělů strážných chránících děti nad propastí. Jaký paradox, že se moje první zkušenost se sexuálním zneužitím odehrála právě tady…

Zkušenost druhá – je mi čtrnáct a spolužáci neodolají a občas si sáhnou na rašící ňadra, jeden je zvlášť urputný a neodbytmý, při tělocviku do mne jednou strčí tak, že skončím se zlomenou rukou. Spolužačky mě přesvědčí, ať jsi jdu stěžovat třídnímu, celá rudá v kabinetu koktám, cítím se provinile, ale osahávání ustane.

Zkušenost třetí – je mi patnáct nebo šestnáct, manžel matčiny sestry se mě také dotýká na ňadrech, jednou se mě pokusí i políbit. Utíkám před jeho doteky, cítím hnus a ponížení, neodvážím se nikomu svěřit, byla by to moje ostuda a vina.

Zkušenost čtvrtá – je mi osmnáct, devatenáct, dvacet a občas vyskočí z křoví nějaký nahatý úchyl. Nevšímám si jich, jen přidám do kroku. Někdy jsem sama, někdy s kamarádkou. Během prohlídky jsem si stěžovala gynekologovi na bolest při milování. Při vyšetření se mi pokouší stimulovat prstem v rukavici klitoris.

Cítím zmatek, ponížení, stud. Místo důrazného ohrazení – nejlépe kopancem do hlavy, ta poloha na to byla ideální, jak mi říká mé dnešní já, zahanbeně odejdu a na gynekologii se pár let neukážu. Dokud neodejde starý lékař do důchodu a ordinaci nepřevezme žena.

Zkušenost pátá – je mi dvacet, jsme s přítelem v Anglii a já se pokouším dovolat matce. Přístroj funguje špatně, odmítá minci, přítel mi říká, ať toho nechám. Jsem vzteklá, že mi to nejde, rozčiluje mě jeho kafrání, zaječím, ať mi dá pokoj. V tom okamžiku mne uhodí. Cítím krev v puse, naprostý zmatek, ponížení, cestou do stanu přemýšlím, jak všechno sbalím a odjedu sama domů.

Přítel běží za mnou, omlouvá se, udobřujeme se milováním.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192378