„Když jsem poprvé přijel za Mahárádž-džím, prokazoval mi tolik lásky a náklonnosti, že někteří z jeho starších stoupenců byli šokováni. Neustále mě držel za ruku, hladil mě a díval se na mne s velkou láskou. Nakonec se ho jednoho dne jeden ze stoupenců zeptal: „Mahárádž-dží, co máš na tom muži? Proč mu projevuješ takovou náklonnost? Já jsem s tebou mnohem déle, a takovou lásku mi neprojevuješ.’ Mahárádž-dží neodpovídal, ale jeho stoupenec stále dorážel. Konečně Mahárádž-dží řekl: ‘Dobrá, když to chceš vědět, povím ti to, řeknu to však jenom jednou.’ Jeho stoupenec řekl: ‘Tak to tedy řekni.’ V místnosti jsme seděli jen my tři. Právě když Mahárádž-dží promluvil, někdo vešel a zavolal na onoho stoupence. Otočil se, aby viděl, kdo na něj volá, a když se otočil zpátky, Mahárádž-dží už domluvil. Ptal se: ‘Mahárádž-dží, co jsi říkal? Neslyšel jsem tě.’ Mahárádž-dží už to ale podruhé nezopakoval.“ Guradatt se na mě na vteřinku podíval a pokračoval. „Mahárádž-dží tenkrát řekl: ‘Byli jsme spolu ne jen v tomto životě, ne jen v tom předchozím, ale v jednom životě za druhým. Proto to tak je.’“ Zbytek cesty jsme jeli mlčky. Jak napsal Namdév, velký básník a světec ze 13. století: znal dokonale Védy (starověké indické texty) a všechny školy indické filozofie; uskutečnil cíl jogínů; zažil radost ze splynutí s Bohem bez formy; ale transcendoval všechny tyto své zážitky prostřednictvím milosti světců, až zjistil, že „tajemství je v Lásce Pána“.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192351