Nemusel se ani příliš rozkoukávat. Den byl od rána tak sychravý a temný, že rozdíl mezi venkem a vnitřkem byl zanedbatelný. Jako by se rozednilo jen napůl. V kostele, bez větru a zuřivého deště, bylo příjemně. Dokonce ho napadlo vzhledem k místu dosti nevhodné slovo útulno. Ostatně i kdyby tma byla naprostá nebo kdyby byl, nedej bože, slepý, neměl by s orientací problém. Tak důvěrně už znal prostor svatostánku. Nejenom oltář, kazatelnu a všudypřítomnou křehkou krásu, která občas vzbudila dokonce i zájem neznabohů, z nichž část ani netušila, že to má všechno nějaký význam, natož jaký. Každý sebemenší detail, až do poslední odřené dlaždice. Na jednu z nich zlehka přiklekl a pokřižoval se. Na neznabohy tady většinou nemyslel. Do začátku mše zbývala ještě celá hodina. Záměrně přišel dřív, ačkoli jistě prochladne, i když si ještě ponechá kabát. Potřeboval pár desítek minut, aby to, co má zůstat venku, tam zůstalo. Alespoň z většího. Svižně prošel rovnou do sakristie. Vlastně nebylo co kontrolovat. O všechno už se postaral kostelník. Pečlivý člověk, bylo na něj spolehnutí. Svědomitý. To on je. Snad ještě nepřijde, napadlo ho. Posadil se do první lavice vpravo. Hlavu si opřel do dlaní
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192305