Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192304
beletrie
97
Tato povídka je pahýl Petr Šabach
B
yl poslední den školy a Péťa vyšel z domu na náměstí, kde bydlel, s kyticí, kterou mu na poslední chvíli vtiskla do ruky jeho maminka. Ve vedlejší cukrárně si koupil u paní Jiřinky dva kopečky vanilkové zmrzliny a teď se s ní tajně plížil podél zdí, aby ho maminka náhodou nezahlédla z okna. S hlavou vyvrácenou nahoru narazil přímo do vozíku, za kterým stál cizí zmrzlinář. Jako by najednou vyrostl ze země, nebo naopak spadl z nebe přímo doprostřed náměstí. Už na první pohled bylo jasné, že je to cizinec. Možná Španěl, uvažoval Péťa, ale hned si uvědomil, že to bude spíš Ital, protože ti jsou na zmrzlinu odjakživa nejlepší. Na hlavě měl cizinec vysokánskou sněhobílou čepici, snad ještě bělejší než blůza, kterou nosila slečna Jiřinka ze zdejší cukrárny, a také jeho košile byla bílá, místy až do modra. Rukávy mu zdobily manžetové knoflíčky připomínající dva kopečky jahodové zmrzliny a jeho mohutný černý knír ukazoval jak ručičky kostelních hodin, jak vzorně upažené ruce gymnasty, přesně tři čtvrtě na tři. Nebo taky čtvrt na deset, to záleží na dohodě. Zmrzlinář se na Péťu zeširoka usmál a z očí mu přitom vyšlehly dva temné fialové blesky. Péťa, který stál sotva pár kroků od něho, stačil jen překvapeně zamrkat. „Přistup blíž, milý kralevici!“ zahřímal cizinec hlasem přímo stvořeným k tomu, aby uděloval příkazy, rozkazy a nařízení všeho druhu. „Co je s tebou? Vrostl jsi snad nohama do země?!“ zachechtal se zmrzlinář při pohledu na pobledlého Péťu, kterého napadlo, jestli by se neměl raději rychle ukrýt v bezpečí krámku slečny Jiřinky, která dnes otevřela kvůli vysvědčení už brzy ráno. Ustrašeně se ohlédl a to, co spatřil, ho vyděsilo ještě víc než neobvyklý chlad, který vycházel z vozíku před ním. V okně cukrárny za poodhrnutou záclonou stála slečna
Jiřinka, zírala očima plnýma hrůzy na zmrzlináře a polekaně přitom tiskla stříbrný křížek, který nosila na černé sametce kolem krku štíhlejšího než alabastrový sloupek hracích hodin. „Vidím, že jsem dorazil právě včas,“ zavrtěl znechuceně hlavou zmrzlinář a hořce se přitom zasmál. „Řekl bych, že za pět minut dvanáct,“ svraštil své ježaté srostlé obočí, jež jako markýza tlumilo žár jeho pohledu. Hned nato však v širokém úsměvu odhalil dvě řady oslňujících zubů, v přátelském gestu napřáhl proti Péťovi prázdné dlaně a zvolal: „Ale no tak, co to tady vidím za zpozdilosti, můj mladý nový příteli! Co má znamenat ta směšná placička v kralevicově paži…“ Péťa se nechápavě zahleděl na svou dlaň, na které mu jako veliká bílá žába seděla oplatková zmrzlinová miska s dvěma kopečky, z nichž zejména ten vrchní pomalu, ale jistě ztrácel svůj původně dokonale sférický tvar. „Matérie souhlasí,“ dodal smířlivějším tónem cukrář, „ale co ten tvar? To se ani trochu nestydíš za to, že se tu promenáduješ s touhle směšně placatou, nanicovatou a kdoví, zda vůbec chutnou věcí a strkáš přitom dovnitř sosák jak nějaký brundibár?! Cožpak ty jsi nikdy neslyšel o kornoutu?!“ Péťa stál a zaraženě hleděl do své dlaně. „Máte tu, chlapče, faráře?“ zeptal se znenadání zmrzlinář, „je snad už přítomen v kostele?!“ „Já nevím,“ vysoukal ze sebe Péťa jakoby cizím hlasem, „já do kostela nechodím…“ „Tak to je za kopeček zdarma navíc!“ zasmál se zmrzlinář a znělo to, jako když odpočatý kovář praští po ránu do podkovy. „No tak! Přistup přece blíž, ať se můžeš přesvědčit, co tady mám za zboží. Kdepak mělké oplatky! Těm už, kralevici, dávno odzvonilo!“ zvolal, tajuplně sáhl
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192304
98
beletrie
do útrob svého vozíku a vytáhl odtud ten největší kornout, jaký kdy Péťa viděl. „Přivážím do této zapadlé vísky pokrok! A ty, kralevici, máš to štěstí, že jsi se stal, spolu s mojí maličkostí…“ uklonil se vlevo a hned zas vpravo, jak to dělají herci na jevišti, „hlavním účastníkem bitvy, která se jednou stane památnou, bitvy se zaostalostí v téhle díře, kde neumějí správně podat zmrzlinu.“ Rychlým pohybem pak sebral Péťovi z dlaně jeho oplatku, znechuceně k ní přičichl, mrštil s ní do kašny za sebou a křikl směrem k cukrárně, ve které se poděšeně zachvěla záclonka: „Servírují na jakési vlhké lastuře!!! A to nemluvím o tom, že je z kachních vajec!“ „Tak jakou?!“ dramaticky dodal zmrzlinář, třímaje v jedné ruce kornout a v druhé krásné ocelové kleště na tvarování porcí, kterými nedočkavě zastříhal ve vzduchu. „Nestyď se a poruč jakou,“ vybídl Péťu s mírně pozdviženým obočím. „Já ale nemám čím zaplatit…“ zašeptal Péťa a nešťastně vytáhl vnitřky prázdných kapes, aby se zmrzlinář mohl na vlastní oči přesvědčit, že je to pravda. „Kdo tady mluví o placení!?“ zahřímal dotčeně zmrzlinář. „Já snad?“ zamířil hrotem kornoutu na své srdce, jako by se chtěl na místě probodnout. Péťa se zastyděl, zastrčil kapsy zpátky do kalhot a po chvíli usilovného přemýšlení se zeptal: „Z čeho si můžu vybrat?“ „Poroučej, kralevici, a o víc se nestarej…“ usmál se zmrzlinář od ucha k uchu a v očích mu zaplálo, jako když měchem probudíte k životu podřimující kousky uhlí. „A to vážně můžu, jakou chci?“ vykulil na něj oči Péťa. „Jak už bylo řečeno,“ uklonil se s rozpřaženýma rukama zmrzlinář. „Ale má to malý háček,“ dodal o poznání tišeji a očima upřenýma kamsi na Péťovy sandály zakoulel vlevo a vpravo, „i když myslím, že háček je příliš silné slovo… Mám jistou podmínku, abych tak řekl. Takovou maličkost, spíš drobnůstku, roztomilost, chtělo by se říct…“
Péťa ho zvědavě pozoroval a nic neříkal. „Dám ti, kralevici, královskou porci té nejlahodnější zmrzliny na světě, když řekneš, lépe řečeno zvoláš, zařveš z plných plic jednu jedinou větičku. Jen pár slov, nic víc… Co je to pár slov, že?“ Péťa se také opatrně rozhlédl a jako by najednou ti dva tvořili párek dvou kumpánů, kteří se domlouvají na nějaké čertovině, přiblížil svou hlavu co nejblíž ke zmrzlináři a zašeptal: „A co to má být?“ „Jak už jsem řekl — pouhopouhá maličkost,“ odložil zmrzlinář připravené kleště, dýchl si na dokonale pěstěné nehty své pravé ruky a pomalu a pečlivě je přeleštil na hrudi o svůj zářivý rondon. „Řekneš jen to, že paní učitelka je kráva.“ Dveře cukrárny se rozletěly a na náměstí se vyřítila slečna Jiřinka. Chvatně za sebou zamkla a pak se dala na zběsilý úprk směrem ke kostelu. Běžela jako o život, jak jen jí to její těsná sukně dovolovala, ukopávala při běhu nohama do stran, jak to ženy dělávají, a celou cestu se horlivě křižovala. Když míjela Péťu se zmrzlinářem, sklonila hlavu a rozrušením zastřeným hlasem zvolala: „Odstup, satane! Odstup!!!“ Zmrzlinář si směrem k ní odplivl a jeho slina jako doběla rozžhavená okuje dopadla těsně vedle ní na poklidnou hladinu kašny. Zbyl po ní jen malý obláček páry a jedna čerstvě leklá červená rybka. Jiřinka se chvatně překřižovala a pak zmizela v postranním vchodu kostela. „Ale naše paní učitelka není kráva,“ vysoukal ze sebe Péťa. „A ke všemu se kamarádí s mou maminkou…“ Zmrzlinář se zatvářil dotčeně. „Nikdo netvrdí, že je, tohle je přece jen taková hra, nic víc.“ „Tak proč bych to měl říkat?“ zeptal se ho Péťa. „Přece proto, abys ochutnal tu nejlepší zmrzlinu na světě!“ netrpělivě mu zamával zmrzlinář před nosem svým kornoutem. Péťa stál a přemýšlel.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192304