když dechová cvičení vedou k relaxaci, neboť k ní se má dospět jinými prostředky. „Uklidňuje všechnu tělesnou činnost, chci vdechovat“ – to znamená, že primární tu musí být právě to uklidňování tělesné činnosti; dýchání je tu druhotné. Ostatně výsledkem těchto dechových cvičení musí být naprosté uklidnění těla při vystupňované bdělosti; to je v jiném smyslu úplnou koncentrací duševnosti. Jejím výsledkem musí být tzv. velká koncentrace. Předmětem velké koncentrace je celá bytost a všechny její životní projevy uváděné její pomocí pod dokonalou kontrolu uvědomělého myšlení. Když se to stane v doznívajícím rytmu pravidelného vdechování a vydechování, pak člověk dospěl k pránájámě. Jejím výsledkem při stále dobrém udržování bdělosti bude soustředění bez hranic, soustředění přesahující vesmír, soustředění, jež pomůže vědomí dosáhnout uvědomování transcendentního v pravém smyslu toho slova. Pozorování dechu podle shora uvedené poučky, vztahující se k buddhistickému pozorování těla, k tomuto výsledku vést nemá. Jeho účelem je pouze vyprostit uvědomění z emocionální základny a tím mu poskytnout uvolnění, jakýsi nadhled – sice s tendencí k úplnému pozvednutí vědomí, ale s tím, aby se mysl od bytí ve fyzickém pojetí neodtrhla. Díky tomu má být zachováno věcné myšlení během celého procesu postupného vyprošťování vědomí a jeho postupu ze světskosti do spásy. Neboť není možno být si vědom těla a současně opustit pojetí trojrozměrnosti všeho; toto pojetí je základem věcného myšlení. K opuštění této věcné základny vede buď nedbalost, nebo závadné informace o mystické nebo duchovní praxi, nebo nekázeň v myšlení, uvažování a zájmech. Tak učedník prodlévá v pozorování těla buď vzhledem k vlastní osobě, nebo k osobě jiné, nebo k oběma osobám. Pozoruje, jak tělo vzniká a zaniká, pozoruje vznikání a zanikání těla. Tělo tu je. Toto jasné uvědomění se v něm objevuje následkem jeho poznání a bdělosti a on žije nezávisle, nepřipoután k ničemu na světě. – Tak prodlévá učedník v pozorování těla. Tělo tu je, ale není trvající individuální bytost, žádná žena, žádný muž, žádné „já“ a nic, co náleží nějakému „já“.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192245
Tělo tu je je výraz pro mocné uvědomení si těla. Právě toto uvědomění má být důkazem, že mysl nebloudí, nýbrž setrvává u konkrétního jevu, u těla; tento stav dává jistotu, že se člověk drží skutečnosti a nebloudí myslí kdesi ve sféře abstrakt, v tzv. mystice. Protože stejně jako v buddhismu se tento příkaz považuje za velmi důležitý v každé duchovní nauce, může být člověk povrchně uvažující o duchovních snahách překvapen, že mystika není mysticismus, ale věcné učení, jehož pravý význam nepozná, když ji nebude provádět prakticky. A k tomu je možno doložit: pravá duchovní nauka dbá vždy na zachování konkrétního myšlení, jenže s obsahy jiného druhu, než jsou smyslové věci budící smyslové chtíče. Jen tímto způsobem šplhají mystikové do nadsvětských výšin, do transcendentna. Když tam došplhají s touto psychickou výzbrojí, jejich poznání nebude omezeno na objevy prostřednictvím laboratorních pokusů, ale dospějí ke stavu poznání těch vědců – teoretiků, jaké se laboratorními pokusy pouze potvrzuje.
D. 22
Čtvero postavení těla (irijá-patha) Ať učedník chodí, stojí, sedí nebo leží, vždy ví podle skutečnosti, co znamenají výrazy já chodím, já stojím, já sedím, já ležím a uvědomuje si každé postavení těla. Rozumí, že není žádná trvající bytost, žádné skutečné „já“, které chodí, stojí atd., že je to pouze způsob vyjádření řeči, řekne-li se, já jdu, já stojím atd.
V teorii poznání může být překvapující tvrzení nebo uváděný zde poznatek, že uvědomovat si každou polohu těla může být pramenem poznání nadprůměrného, až nadsmyslového. Důvod, proč takové poznání vzniká, je ovšem velmi jednoduchý: žádné poznání nemůže vzejít z obvyklé funkce myšlení, jehož hloubka je ohraničena jeho permanentní rozptýleností. Jenom když těkavost myšlení odstraníme, budeme schopni objevovat věci nikdy netušené. Dokonce i pozorováním nábytku, v němž denně bydlíme, vždy jako by to byly věci pro nás dnes nové, může zcela zastavená mysl vyvolat osvícení, v němž 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192245
člověk pochopí problémy i zákonitosti kosmu. Vysvětlení je zase jednoduché: stálá pozornost, jež má charakter zvídavosti, se mění ve vhled, jehož pomocí dobře ustálená mysl vniká do kořenů věcí a jejich příčin. Stejně jako vhled má tedy i povrchní vnímání zákonitý původ: povrchní vnímání je následek paušální nevšímavosti, která provází každé dívání se běžného člověka po světě. Takový člověk, jak se zdá, je naladěn vždy jen ke vnímání věcí, jež mu tím nebo oním způsobem chutnají a jichž se chce zmocnit. Rovněž těkavá a ještě více roztříštěná mysl neumožňuje, aby postřehy člověka byly natolik hluboké, aby jimi pronikl zevní tvářností jevů a věcí. Pozornost a jasné uvědomění (sati-sampadžaňňa) Učedník si je vždy jasně vědom, když přichází nebo odchází, když hledí vpřed nebo vzad a vůbec při kterémkoli pohybu svého těla, při jídle, pití, žvýkání, chutnání, při konání své přirozené potřeby, při chůzi, stání, sezení, usínání a probouzení, při mluvení a mlčení.
D. 22
Učedník při všem, co koná, si je jasně vědom: 1. úmyslu; 2. výhody; 3. povinnosti a 4. skutečnosti.
Jelikož duchovní nauka nesleduje pozemské, nýbrž nadzemské cíle, pozorování nebo uvědomování si všech počinů a skutků slouží pouze nezbytnému ustálení pozornosti v konkrétních pojmech. Pouze takové počínání umožňuje pohybovat se v oblasti jevů transcendentních stejným způsobem jako na světě s jeho smyslovými vjemy. Právě pro neznalost těchto vztahů upadají duchovní snaživci do nereálného pojetí skutečnosti a někdy až do patologických stavů myšlení. Rozjímání nad nečistotami (patikkúla-saňňá) Dále učedník pozoruje své tělo od pat až k temeni hlavy, kůží potažené a naplněné rozličnými nečistotami. Uvažuje: toto tělo obsahuje vlasy, chlupy, nehty, zuby, kůži, maso, šlachy, kosti, morek, ledviny, srdce, játra, bránici, slezinu, plíce, vnitřnosti, střeva, žaludek, výmětky, žluč, hnis, krev, pot, mízu, slzy, sérum, sliny, kloubový maz a moč. 99
Ukázka elektronické knihy
D. 22