98 / Sociální pedagogika
V první úrovni vztahů, ve vlivech sociálního prostředí na utváření člověka, můžeme popsat dvě funkce (role) prostředí: 1. Role situační Každá výchovná situace se odehrává v určitém prostředí, které je pro ni kulisou a tuto situaci pozitivně nebo negativně ovlivňuje. Situační role prostředí je obvykle chápána jako celek časových, místních a obsahových determinant. Sociální prostředí je zde chápáno jako prostor, v němž se „odehrává“ život, v němž jsou spoluvytvářeny věci a vztahy dosahující konkrétní kvality. Vztah prostředí a výchovné situace lze v této rovině charakterizovat jako děj vytvářený všemi, kteří jsou přítomni, dotvářený materiálními (fyzickými) podmínkami a okolnostmi ovlivňujícími podobu a možnosti vzájemné lidské komunikace a interakce. Nejde jen o to, že nás ovlivňuje určité uspořádání vnějších okolností socializačního a výchovného procesu, ale také o to, že prostředí vnímáme jako jednotu, která nám umožňuje prožívat soulad či nesoulad mezi výchovnými podmínkami a výchovnými požadavky. (Požadujeme ve školní výuce kooperaci a spolupráci, ale prostředí třídy neumožňuje „technicky“ skupinovou výuku. Doporučujeme rodičům více se soustředit na domácí přípravu dítěte do školy, ale v přeplněném bytě nemá místo ani klid na práci.) Sílu působení prostředí pocítíme zejména ve chvíli, kdy zde dojde k napětí, nebo dokonce ke konfliktu. 2. Role formativní Konkrétní prostředí vždy konkrétně limituje naše chování a je jednou z podmínek pro utváření naší osobnosti. Spojením sociálního prostředí s obecnějšími charakteristikami jednání (pozitivního i sociálně deviantního) se zabývala řada autorů, a to z různých aspektů. V daném kontextu je podnětná práce Z. Heluse k problému socializace, která pojednává také o sociálně psychologických momentech vlivu prostředí na osobnost člověka
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192102