vou ščučku, která mi potrhala číka na tři palce dlouhého. Přenáším šňůry blíže k řece, ale nelepší se to, nelepší. Komárů sice trochu ubylo, ale zato čekání kleslo nějak na bod mrazu. Nežli tam, odtud některou z těch žlutých štik, raději nic! – Vzpomínám si, že odtud nedaleko je přívoz a povídám si, že po čtvrté hodině si tam zajdu. Zpropadená takováhle čertí voda! Snad se tu dá chytat nevodem, ale udice je tu naprosto zbytečná. Jsou tu, jsou ohromní kapři, ale nezaberou. Jsou tu sumci, ale hodíš-li na těžko, hodíš šňůru zcela určitě do nějakého stromu pod vodou. Jsou tu ryby, které by se mi nevešly do velkého sáčku, ale jak jim na kobylku? A do toho leze syrový chlad z vody, plíží se podezřelé ticho z houští, že maně sáhneš na kapsu s revolverem – jebem já ti tvého antikrista! – a co je toto? Z rozvernosti hodil jsem šňůru přes starý kmen pod vodou a teď tu mám nadělení. Šňůra je zatažena úplně do větví a čert sám ví, co na ní visí… Šňůrou není zkrátka možno pohnout a tam dole ve větvích se něco zmítá… Běžím pro hůl, a když se vracím, pluje celá větev vzhůru, šňůra se napne – bác! – a je po ní… Skočím – sjela do hlubiny. Přivázal jsem ji na tvrdo na starý kořen. Těsně u něho je taky přeražena. Šňůra, kterou jsem doma tahal vší mocí přes dveře, a nepraskla! Čekám do pěti místo do čtyř, pak do šesti, nebude-li se divadlo opakovat…
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191977