Josef Pecinovský „Chci to slyšet od nich,“ zahřímal Ronodon, nedočkal se však jediné odpovědi. Všichni hleděli na podlahu, zcela výjimečně zametenou a uklizenou. O to, aby bylo v této sluji čisto, se staral Chlas, který to ovšem nekonal osobně, ale vždy si přivedl speciálně cvičeného otroka. „Byl jsi to ty, Linomane?“ Ronodon se začal vyptávat od nejmladšího, který logicky nemohl nic způsobit, chtěl však dát dostatek času na rozmyšlenou pravému viníkovi. Linoman, malý, takřka zakrslý hoch, zašeptal téměř neslyšitelně, že on nic neprovedl. Zido odpověděl o něco hlasitěji, Stapenha a Palis jen zavrtěli hlavou. Astor se celou dobu bál, že někdo vysloví jeho jméno, a věděl, že až se Ronodon prokouše k němu, nedokáže s klidným svědomím lhát. „Byl to Deuk!“ Zoufalý výkřik takřka zaplnil Ronodonovu sluj. Astor nechtěl uvěřit tomu, co právě udělal, ale slova se už nedala vrátit zpět. Ronodon sebou trhl. Tak přece jen je to jeden z těch dvou, ale spíš by to řekl do Astora. Jeho zrak se ostře zabořil do Deukovy tváře, který teď stál zkoprnělý jako lapený pamýval, překvapen snad ještě víc než vůdce kmene. „Co mi k tomu řekneš?“ zahřímal Ronodon. Deuk mlčel. Pořád nemohl uvěřit tomu, že by se jeho vlastní bratr, jeho dvojče, mohl zachovat tak hanebně! A co ostatní? Co ti? Ti všichni přece vědí, že skupinu vedl na lov Astor, že to byl Astor, kdo je k tomu přemluvil, že to byl Astor, kdo se snažil pomocí kovové tyče zastavit chod kabinek. Copak nikdo z nich nemá kousek cti 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191684