Zoufalé touhy (Ukázka, strana 99)

„Běž pryč.“ Řekl už poněkud klidněji. „Odpusť mi to.“ Šeptla a čekala s očima plnýma slz, co manžel řekne.

Marie se rychle vytratila z místnosti, aby se mohli v klidu usmířit.

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191662

XIV. „Už se válíš doma celé týdny!“ Rozčilovala se Hanka na svého přítele, „neříkej mi, že bys někde nesehnal práci aspoň dočasně.“ Pavel ležel na gauči a tvářil se, jako když se ho to netýká. Avšak Hanka pokračovala: „Z jednoho platu se to prostě utáhnout nedá, to si laskavě uvědom. Kdybys sem aspoň pořád nevodil ty svoje kumpány pokaždé, když se vracíte z akce, to by se mi viditelně ulevilo. Kdo je má pořád živit? Pokaždé vyluxujou ledničku do posledního sousta.“ Nepřestávala nadávat.

Náhle se Pavel zvedl z gauče, přiskočil k ní, chytil ji za obě ruce a zasyčel: „Přestaň už vřískat! Kdo to má pořád poslouchat? Začínám toho mít pěkně plný zuby.“ Sebral bundu a odešel do hospody na pivo.

Hanka kopala vzteky do dveří. Začínala už toho mít nad hlavu. Vaří mu, pere mu, obléká ho, takový servis nemá jen tak někdo. Kdyby jí nebylo, nosil by jedny odřené džíny. Jak to ale ukončit, když ho pořád tolik miluje? Čím víc je na ni hnusný, tím víc ona po něm touží. Je nevděčný, stále se někde toulá namísto toho, aby si hledal práci. Po nocích je věčně pryč s tou svojí kapelou a vrací se k ránu se svými kumpány, když Hanka odchází do práce. Proč mu jen nedokáže konečně říct: VYPADNI!

Marie se zapřísáhla, že už k Marcelovým rodičům nikdy nepojede. Pokaždé její návštěva skončila skandálem. Raději je pozve k nim domů, ale už se nechce nikdy cítit jako vetřelec. Stále jim ještě nebyli ani ona ani Marcel schopni zavolat a zeptat se na stav věcí. „Marie zavolej, prosím, tátovi a zeptej se ho.“ Nevydržel to už déle Marcel. „Proč já? Jsou to snad tvoji rodiče, ne?“ Vůbec se jí do toho nechtělo. „Když já bych nerad měl špatné zprávy z první ruky.“ Vymlouval se Marcel. „Nu dobrá. Ale pokud to nedopadlo dobře, nechci slyšet žádné výčitky.“ Marcel to tiše odkýval a čekal, až Marie vytočí číslo.

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191662

„Březinová.“ Ozvalo se ve sluchátku. Toto teda Marie zrovna slyšet nechtěla, ale hned se ozvala: „Tady Marie. Jen jsme se chtěli s Marcelem zeptat, jak se máte a co tatínek?“ Opatrně vyzvídala.

Chvilku bylo ticho a pak se ozvalo: „No, já vám ho raději předám.“ Sluchátko zašramotilo a ozval se otec: „Haló, tady Březina.“ Marie slušně pozdravila a zeptala se, jak se má. „Všechno je v nejlepším pořádku. Vlastně jsem vaším dlužníkem, Marie.“ Marii spadl kámen ze srdce. „Tak to já vám předám Marcela. A mějte se moc hezky. Mám z toho radost, nashle.“ Hned vrazila telefon Marcelovi do ruky. „Tati!“ Vydechl Marcel radostně. „Nazdar synu, jak se daří?“ „U mě dobrý, ale ty mluv, co máma?“ „Vyšlapuje jako hodinky. Snad už jí to konečně došlo, že je lepší být na stará kolena spolu než každý sám. Dokonce se už ani nehádáme, ale nechci to zakřiknout. Poděkuj Marii. Nebýt jí, určitě bych už byl rozvedený.“ „Uf, tak to jsem moc rád. Měl jsem hrozný strach, že se rozvedete.“ „Já vím, synku. Já vím. Tak pozdravuj Marii. Je to moc hodná holka, tak se jí drž.“ „Budu se snažit. Tak se měj, táto a pozdravuj maminku.“ Marcel s úlevou odložil telefon. „No vidíš, ty strašpytle, už jsi to mohl mít dávno za sebou.“ Posmívala se mu Marie. „To se musí oslavit!“

Hanka dávala prádlo do pračky a třídila ho podle barevnosti a teploty praní.

Náhle si všimla bílé košile potřísněné na límečku rtěnkou. Už toho má dost.

Zase se bude vymlouvat na nějakou fanynku.

Začíná jí docházet trpělivost. V poslední době se už Pavel domů nevracel dřív, než Hanka odešla do práce. Dobře věděla, že hrají nejdéle do dvou maximálně do tří hodin. Hodinku jim trvá sbalit věci a dát si kafčo.

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191662