třikrát zavolala na mobil, ale ubezpečila mě, že je v pořádku, že si nemusím dělat starosti. Zatracená práce, já mám doma napůl invalidní mámu a holku s depresí a musím trčet u chlupatých nohou a zarostlých podpaží a dávat pozor, abych dobře strhla vosk. Protože to je to hlavní, co odlišuje dobrou depilátorku od špatné, to umění trhnout, když to neuděláte dobře, tak se chloupky přetrhnou a nevyjdou ven i s kořínky. To odpoledne jsem jí dala alpra zolam, maličkou dávku, a následující den šla do školy, ale oči měla pořád smutné. Další víkend nechtěla jít ven z domu. Susy vždycky mívala spoustu kamarádek, scházely se a poslouchaly muziku, tancovaly, bavily se, prostě takové tetky treperendy. Ale ona jednoduše zůstala doma a vypnula mobil, což už bylo vážně divné, protože tyhle holky nic jiného nedělají, než že si volají a esemeskují, a když jim dáte mobil, jsou v sedmém nebi, jsou neustále ve spojení, jako by na tom závisel jejich život. Vždycky si říkám, co si asi tak pořád povídají, když se vidí každý den. Moje Susy se zavřela doma a je tam dodneška. Když máma onemocněla, musela začít zůstávat sama doma až do doby, kdy Susy přišla ze školy. Koupila jsem jí mobil s paušálem, uložila do něj svoje telefonní číslo a číslo do kadeřnictví a postavila jsem jí ho na stoleček vedle křesla, ve kterém tráví celý den. Každé ráno jí ho zapínám a naťukám na displej svoje číslo, aby ho měla připravený k použití, stačí jenom zmáčknout tlačítko volání. To kdyby se něco stalo, zatímco budu pryč. Existuje totiž riziko, že zase dostane mrtvici, doktor mě před tím varoval. Asi před rokem, zrovna uprostřed depilace, mi v práci zazvonil
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191653
mobil a na displeji se objevilo mámino číslo. Vzala jsem to, celá vyděšená, a zakřičela do sluchátka: Jsi v pořádku, mami? Jako by byla hluchá, a ne ochrnutá. A ona mi tou svou napůl chromou pusou řekla, že jde o Susy. Nechala jsem všechno ležet a uháněla domů. Cesta z Vitacury do Maipú je dlouhá, je to jako překážková dráha, výprava přes hory plné ostrých skal, údolí a prasklin v zemi, je to cesta dlouhá jako celý lidský život. Na poslední úsek jsem si vzala taxík, k čertu se vším, řekla jsem si, ať mi klidně na konci měsíce nevyjdou peníze, hlavně že se dostanu domů co nejdřív. Susy odešla. Máma mi s námahou vysvětlovala, že už od rána byla nějaká divná, jakoby naštvaná, neměla na tváři ten utrápený výraz, na který jsme si postupně zvykly, párkrát na babičku cosi křikla, říkala něco, čemu chudák máma nerozuměla, nedala jí snídani, neustlala postel, nic, a prostě odešla. Už to byly čtyři hodiny a po holce ani vidu ani slechu. Obvolala jsem všechny její kamarádky, volala jsem do školy, nic. A tak jsem vyšla do ulic. Byla jsem jako šílená, s pár sousedkami jsme zorganizovaly pátrání v naší čtvrti. Pamatuju si, že jsem bloudila ulicemi a cítila, že to jediné, na čem mi v životě záleží, je Susy, celý okolní svět se smrsknul, zmizel, a to, co se ještě včera zdálo důležité, už neexistovalo. Bolelo mě celé tělo, každý centimetr kůže mi sžíral strach. Našla jsem ji v jedné zapadlé boční uličce, ani auta tam nejezdila, seděla na zemi u vchodu do cizího domu a žonglovala si s míčky jako nějaká potulná kome diantka. Opatrně jsem na ni zavolala, aby se nevyděsila, ale ona mi neodpověděla. Pomaloučku jsem šla blíž, jenže
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191653
ona se ode mě odvrátila, zvedla se ze země a vyrazila opačným směrem. Když jsem ji konečně vzala za ruku, vytrhla se mi a utekla pryč. Šla jsem na policii. Přivedli mi ji zpátky. Ještě tu noc ji hospitalizovali. Předběžná diagnóza zněla: vážná deprese. Moje ubohá hlava jen stěží dokázala pochopit, o co se jedná. Dva měsíce jsem kolíbala svoji smutnou holčičku, sledovala její úzkost a nedokázala jí ulevit. Zašla jsem do školy, mluvila s učiteli, žádala o dočasné přerušení studia. Bojovala jsem, aby nepřišla o rok školy. Vodila jsem ji na terapii a sama čekala venku, nehnula jsem se od ní, dokud jsem ji zase neměla živou a zdravou zpátky doma, posazenou na pohovce před televizí, hned vedle babičky. Celé noci jsem přemýšlela o tom, v čem ta nemoc spočívá, mluvila jsem s kdekým, přečetla jsem všechno, co mi přišlo pod ruku, pořád dokola jsem se ptala sama sebe, jestli za to může výchova, geny nebo jestli jsem zklamala jako matka. Našla jsem pomoc. Bratr Maríi del Mar — té zákaznice, o které jsem vám vyprávěla — je psycholog a začal se o Susy starat. Nic za to nechtěl, je to svatý člověk. Ven chodila jen dvakrát týdně, když měla terapii. Ve stejné ordinaci se pak o ni staral psychiatr, který jí předepisoval léky. Bylo to v Providencii, takže jsem ji vždycky vzala s sebou do kadeřnictví, posadila na lehátko vedle místa, kde pracuju, zatáhla závěs, aby klientky měly soukromí, uvařila jí čaj z verbeny a do ruky vrazila časopis. A když měly holky málo práce, dělaly jí společnost, Katy se ji pokoušela
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191653