být lidé s kladným vztahem k práci a z člověka, který až na výjimky, má kladný vztah k práci, se nemůže stát bezdomovec, zloděj atp. Je nepochybné, že stát a jeho instituce jsou pouze dílčími účastníky výchovného procesu budoucích generací. Rozhodující podíl na tomto výchovném procesu mají rodiče a rodiny. Z historického pohledu by se obecně dalo říci, že rodiče – opět až na výjimky – se snaží vychovávat své děti podle nejlepšího vědomí a svědomí, přičemž vycházejí z vlastní výchovy, vzdělání, z vlastních zkušeností, technických a finančních možností atd. Bohužel na chyby při výchově svých ratolestí se přijde, až když se jejich potomek dostane za hranu zákona, resp. když se z něj stane kriminálník. Následná výchova a převýchova je již v praxi málo účinná. Říká se, že národům vládne „lež a masmédia“. Podle mých zkušeností a pocitu bych pořadí obrátil. Ať se snažím, tak nenacházím v masmédiích pozitivní stránky v prevenci kriminality. Naopak se domnívám, že média se uchylují spíše k „bulváru“, což má nepochybně negativní vliv na myšlení a jednání společnosti. Doufám a věřím, že není daleko doba, ve které se budoucí vlády zbaví svých neustálých šarvátek a hrátek a tím získají prostor a čas i na řešení prevence kriminality a také prostřednictvím masmédií budou provádět účinnou osvětu společnosti a tím i rodičů a budoucích generací, čímž přispějí k ozdravení české společnosti. CO JE VLASTENECTVÍ Člověka, který se narodí a celý život žije ve své vlasti, význam a obsah slova „vlastenectví“ v podstatě míjí nebo přesněji nad tímto slovem nepřemýšlí a nezabývá se jím. Jinak je tomu u lidí, kteří se v cizině narodí, nebo do ciziny emigrují. Uvedu dva typické příklady… V projekčním ústavu, kde jsem pracoval, pracovala také mladá, pohledná, společenská a tím i oblíbená kreslička jménem Marie. Po 94
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191395
okupaci Československa v r. 1968 stejně jako mnoho dalších emigrovala do USA. Po cca 20 letech se naše oblíbená Marie vrátila, byť jen na krátkou návštěvu. Samozřejmě, že jsme se všichni těšili na tuto vzácnou návštěvu. A jak už to tak v životě bývá, když se na něco těšíte, často to končí velkým zklamáním, nejinak tomu bylo při našem setkání s Marií. To, že v Americe dosáhla velkých pracovních úspěchů nás jednak trochu překvapilo, ale také potěšilo. Potěšilo proto, že jsme si mohli alespoň teoreticky představit vlastní možnosti při případné emigraci do USA. Co nás však také překvapilo nebo přesněji šokovalo, bylo, že Marie během posledních 20 let z velké části zapomněla česky. Své monology o úspěšné kariéře prokládala anglickými slovy a neustále opakovala otázku „jak se to řekne česky?“. Rovněž přízvuk se podobal Angličance, která se naučila česky. Zkrátka naše dříve oblíbená kamarádka do USA emigrovala jako Češka a po cca 20 letech se vrátila jako Američanka. V daném případě hovořit o vlastenectví je bezpředmětné. Jiný případ vlastenectví jsem nažil v r. 1966 ve Švýcarsku, kde jsem jako aktivní sportovec byl účastníkem mezinárodních závodu v jízdě na bobech ve Svatém Mořici. Jednoho večera nás v hotelu, kde česká výprava bydlela, navštívila noblesní, tehdy 60letá dáma a po podání rukou a vzájemném představení nám sdělila, že jejím přáním je naživo si popovídat česky a zjistit, co je nového v Čechách, neboť švýcarská média žádné objektivní informace nepřinášejí. Tato noblesní a inteligentní dáma, kterou jsme pojmenovali jako „pohádkovou Češku“, se narodila českým diplomatům ve Švýcarsku. V Česku nikdy nebyla, ovládala osm cizích jazyků, pracovala jako manažerka v překladatelském úseku v Univerzitní knihovně. Během života přeložila desítky knih z různých do různých jazyků. Během tří setkání, která se při našem pobytu ve Švýcarsku uskutečnila, jsme se vzájemně informovali o svých zemích a odpověděli si na bezpočet otázek, přičemž naší hostitelku zajímaly především otázky z období Protektorátu až do blížící se další okupace Československa. 95
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191395
Pro nás byla trochu překvapivá její informace, že ač se narodila ve Švýcarsku, znala všechna jejich nářečí, měla velmi dobré společenské postavení, tak nikdy nebyla přijata jako rovnocenná Švýcarka. V krizových situacích jí vždy Švýcaři, resp. spíše Švýcarky, dávaly najevo, že mezi ně nepatří. Naše pohádková Češka byla vždy nad věcí a dávala najevo, že je Češka a tedy z lepšího těsta. Uznávala sice, že Švýcarsko je země bohatých, ne však země bohatá duchem. Mnohdy prý musela sáhnout k takovým zbraním, že jim musela připomenout, že nemají ani vlastní řeč. Při otázce, kolik švýcarský národ ve srovnání s českým národem vytvořil světových osobností (v té době ještě samozřejmě nehrál tenis R. Federer), byli často bezradní. Občas jim musela připomenout, že už Karel IV. jako Král český a Císař římský vládl ve Švýcarsku. Celý život, že prý při diskuzích s členy jiných národů, především Poláků, se setkávala s námitkou, že před okupací v r. 1939 Německem Češi neprojevili dostatek odvahy a statečnosti a kapitulovali bez jediného výstřelu. Tuto námitku měla prý naše pohádková Češka velmi ráda, neboť měla možnost prokazovat, že opak je pravdou. V dané kritické situaci, kdy nás zradily evropské mocnosti, česká vládnoucí reprezentace v čele s prezidentem Benešem prokázali velkou moudrost, prozíravost a chytrost, že přistoupili na kapitulaci a s velkou pravděpodobností zabránili možné největší katastrofě českého národa. Žádný objektivně myslící člověk si nemůže myslet, že by český trpaslík z hlediska vojenského potenciálu mohl konkurovat nadrženému německému fašismu, jehož cílem v první řadě bylo ovládnutí Evropy a následně i světa. V žádném případě nelze podezírat český národ z nedostatku statečnosti, ale naopak z velkého ducha, neboť v dané situaci lepší řešení neexistovalo. Naše společnice velice ráda na toto téma s Poláky diskutovala, zvláště když byla napadena pro malou statečnost českého národa. Stejně jako osud Česka byl zpečetěn mnichovským diktátem, tak osud Polska byl zpečetěn Paktem Ribbentrop-Molotov, který řešil jednu jedinou otázku, a to bylo rozdělení a obsazení Polska. I když Polsko 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191395