konference začínal být jejím politikům jasný dříve než občanským a nacionalistickým stranám, takže se už během jara 1919 přeorientovávali na působení v republice a na stranickém sjezdu koncem léta (30. srpna až 3. září) v Teplicích-Šanově se strana konstituovala jako československá strana, opustila zápas o (státní) sebeurčení a začala bojovat v rámci československého státu za program teritoriální a personální autonomie. Byli vedeni Josefem Seligerem, dříve předsedou zemského výboru strany v Čechách, výmluvným politikem, který se krátce před svou předčasnou smrtí v říjnu 1920 udatně utkal s komunistickým pokusem o převrat ve straně a omezil jej na odštěpení menšiny komunistů. V důsledku založení Československa prodělal obdobný obrat jako Lodgman a dal straně silné zaměření k boji o národnostní práva. Československou národnostní politiku prohlašoval za jeden z projevů imperialistického charakteru republiky. Po Seligerově smrti vedl stranu dr. Ludwig Czech, méně intenzivně zaměřený národnostně, což ovšem neznamená, že by ustupoval od stále aktuálního požadavku sudetoněmecké autonomie. DSAP požadovala na svém sjezdu v roce 1919 zřízení státotvorných národnostních korporací tvořených (teritoriálními) zástupci nesmíšených okresů a (personálními) zástupci obyvatelstva dané národnosti ze smíšených okresů, tedy aplikaci Rennerova sociálnědemokratického systému ze starého Rakouska, který byl od roku 1905 aplikován na Moravě.41 Levé křídlo DSAP, které se pak v roce 1921 stalo součástí KSČ, vedené Karlem Kreibichem, jako jediné z německého tábora zaujalo pozitivní stanovisko vůči ČSR. Jakmile se (koncem roku 1918) ukázalo, že v Německu revoluce nezvítězí, akceptovali republiku se stanoviskem, že je lhostejné, jaké národnosti je utlačující buržoazie, 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190997
a že celistvé, hospodářsky silné české země se spolu se Slovenskem, v republikové budoucnosti též industrializovaném, stanou dobrým základem pro budoucí socialistický stát. Sudetské oblasti jsou pro něj nezbytné, zatímco pro Německo by byly spíše jen zátěží.42 Katolicky orientovaní lidovci či křesťanští sociálové (Německá křesťansko sociální lidová strana, Deutsche Christlichsoziale Volkspartei, DVP) se ustavili z odpovídající části Rakouské křesťansko sociální strany v listopadu 1919. DVP byla méně nacionálně orientovaná, ale jinak konzervativnější než její český lidovecký protějšek. Předák strany prof. dr. Robert Mayr-Harting, později v letech 1926–1929 ministr, byl umírněný politik, který udržoval od počátku styky s českou politikou. Nacionální křídlo, dávající přednost sudetoněmeckým zájmům před anacionálními zájmy katolické politiky a stále spoluovlivňující výslednou politiku strany, reprezentoval po celou dobu republiky prof. dr. Karl Hilgenreiner, profesor teologie na německé univerzitě, od roku 1927 předseda strany. Vcelku se křesťanští sociálové stavěli na půdu demokratického zřízení, jejich cílem byla jeho stavovská varianta ve smyslu katolického sociálního učení – sledovali ústavní zakotvení národnostního státu, tedy německou autonomii. Žádná z katolických stran, ani německá, ani Československá strana lidová, nevyužila univerzalistického potenciálu katolicismu k národnostnímu sblížení.43 Národnostně ještě kooperativnější byli agrárníci (Svaz zemědělců, Bund der Landwirte, BdL), zaměření na své oborové zájmy, s předáky Franzem Křepkem a prof. dr. Franzem Spinou. Malá Německá demokratická strana svobodomyslná (Deutsch-demokratische Freiheitspartei, DDFP) navazovala na Stranu pokroku, byla malým zbytkem kdysi mocných německých liberálů, stala se ale, jako zástupce pražských intelektuálů 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190997
a podnikatelů, Němců a židů, umírněnou a zemsky německy vlasteneckou. V prosinci 1919, resp. definitivně v srpnu 1920 byla založena též malá Německá živnostenská strana (Deutsche Gewerbepartei, DGP), která pak většinou spolupracovala s BdL.44 Formulace žádoucího zřízení republiky jako politického programu stran je na jedné straně dokumentem představ sudetoněmecké politiky o jejím budoucím podílu a účasti na politickém životě Československa. V rozporuplné kombinaci s pasivním postojem vůči budování státu – sudetoněmecké strany sice formulovaly své představy pro ně žádoucího státně-národnostního zřízení, zříkaly se ale aktivní snahy o jejich prosazení – postrádaly tyto představy od samého počátku účinnost. Jistou šanci by mohlo přinést jen důrazné předložení návrhu celou národnostní skupinou českému vedení státu, nebo ještě lépe důrazná snaha o předběžná jednání s vedením hlavních českých stran a jejich koalic, ke kterým ovšem ani zdaleka nedošlo. Scházela tedy zásadní podmínka prosazení: jednoznačný a rozhodný projev politické vůle skupiny, i když ona vůle zde byla. (Tím se netvrdí, že v případě takového projevu vůle by se tento zájem prosadil; neexistence takového projevu ale prosazení předem vylučuje.) Jako politicky se formující národnostní skupina potřebovali sudetští Němci ústřední organizaci, která by zastupovala celou jejich politiku. Před otevřením nového parlamentu v červnu 1920 se vytvořil Německý parlamentní svaz (Deutscher Parlamentsverband), iniciovaný a předsedaný R. Lodgmanem. Sdružoval poslance všech německých stran kromě sociálnědemokratické, která se jako marxistická „nemohla“ z ideologických důvodů sdružovat s buržoazními stranami. Parlamentní svaz si činil nároky být mluvčím sudetských Němců a zpočátku 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190997