Učitelé na vlnách transformace (Ukázka, strana 99)

98

Přechod na Kaštan byl zároveň nejpřirozenější i proto, že historie obou škol byla od samého začátku velmi provázaná.

Když na přechod ale vzpomínala sama Zemánková, celý obraz se jevil ještě dramatičtěji. Uvedla, že ji její odchod dodnes velmi mrzí, na Kaštanu se zavřela do kabinetu a učila. Z rozhovorů bylo jasné, že tyto události jsou pro ni dodnes velmi těžkým tématem.

Do dnešní doby mě mrzí, že jsem musela odejít [pláč, ticho]. Já jsem tam byla první a odcházela jsem poslední. Dodneška, když se k tomu vrátím, tak mě to takhle rozhodí.

I po těch letech. Já jsem tou školou žila, do slova a do písmene. Dodneška se s tím nemůžu srovnat.

(Zemánková, bývalá ředitelka na škole Lípa, aprobace fyzika, chemie, práce v dílnách, cca 69 let)

Další učitelé přešli na školy v okolních vesnicích, podle slov respon­ dentů během dvou let odešlo dvacet z padesáti tří učitelů. Škola i za totality dokázala dát dětem nějaký morální hodnoty. Určitě jsme je neučili krást nebo lhát... Můžu chtít napravovat, starý věci potlačovat, ale musím vědět, jak to napravit a ne to jenom smést... tady šlo o to smést starý struktury... Z dobrého kolektivu, kde byli straníci i nestraníci, spousta lidí odešla – hodně na vedlejší školu. Já jsem se s panem Zámečníkem nesešla v politických názorech, i když jsem byla prorevoluční.

(Hartová, škola Lípa, aprobace 1. stupeň a speciální pedagogika, 57 let)

S odstupem času se bývalý ředitel Zámečník v hodnocení situace příliš nelišil od svých kolegů. Zůstal v něm určitý smutek a pocit, že se něco nepovedlo: Mladej kluk, takovej cucák, ti kantoři zkušený, pravda v tom je... Na druhou stranu jsem se k nim ale snažil chovat velmi slušně, nechal jsem je na škole učit... Prostě bral jsem to jako určitou změnu, a oni tam mohli samozřejmě dál v klidu pracovat, snažil jsem se je vtáhnout do toho dění.

(Zámečník, bývalý ředitel na škole Lípa, aprobace tělocvik, dnes starosta města Remízek, cca 53 let)

Zámečník sám dnes připouští, že porevoluční doba pro něj přinesla určitý posun v otázce respektu a hranic.

Učitele, kteří z Lípy odešli, potkal různý osud. Několik z nich se po odchodu Zámečníka do funkce starosty na Lípu vrátilo, jiní zůstali na svých nových působištích. Učitelé dnes hodnotí celou situaci už smíř­ livěji:

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190611

99

A čas ukázal, že v něčem měl pravdu on, v něčem že jsme měli pravdu my... Samozřejmě za čtvrt roku se ven nechodilo, protože to nešlo, to by se ty děti pobily. Ale zase třeba na druhou stranu... Jako on hned půda, tam je nádherný půdní prostor, a že z toho udělá učebny. A Zemánková říkala, to se zbortí... A dneska tam jsou krásné učebny.

Takže prostě mnohý věci samozřejmě šly, mnohý nešly.

(Grosmanová, škola Lípa, aprobace český jazyk, dějepis, dnes v důchodu, cca 56 let)

Revoluce tedy dostihla i školu Lípa, jen s větším zpožděním a s od­ lišnou dynamikou. Na Lípě měl konflikt spíše kulturní charakter, změna základního paradigmatu ve společnosti se projevila hodnotovým střetem, který vyvrcholil dobrovolným odchodem téměř poloviny učitelského sboru.

Většina respondentů rozlišovala mezi hektikou porevolučního období a ,normálním‘ životem, který nastal po jejím uklidnění. Konflikt vyvola­ ný Zámečníkovým působením ve funkci ředitele byl podle nich ještě stále plodem revoluce. Po několika letech se situace usadila a nastal ,normální‘ život. Bývalá ředitelka Zemánková si při hodnocení tehdejších událostí pomohla příměrem ze svého oboru – chemie: To se neustále tvoří, kór, když tou směsí zamícháte, tak velice dlouho se to rozčleňuje na jednotlivé složky, na jednotlivá patra, když to teda vezmu z chemie, a stejně tak je to tady. No, a bohužel, já mám takový pocit, že v tom devadesátém roce, že tak trochu vyplavala nahoru... nechci říct spodina. Ale taková vrstva lidí, kteří měli menší zábrany. Takový menší takt v jednání. Že byli třeba útočnější. No, a to mi prostě nesedlo.

(Zemánková, bývalá ředitelka na škole Lípa, aprobace fyzika, chemie, práce v dílnách, cca 69 let)

Co působilo problémy? Větší otevřenost, nebo menší zábrany? Zá­ kladní otázka na škole Kaštan zní, kdo je hrdina a kdo je dezertér, na škole Lípa je to otázka po respektu a slušnosti. Jak vypadá novodobý charakterní člověk?

Situace na obou školách se pak ještě hodně proměňovala. Po roce 1989 prožívala velký rozmach škola Kaštan. Do první třídy se přihlásilo tolik dětí, že škola musela k výuce využívat i jiné prostory – například třídu v místní praktické škole. V současné době je naopak větší zájem o školu Lípa a Kaštan tak trochu hledá nový směr.

Z učitelů, kteří z Lípy za Zámečníkovy éry odešli, se jedna respon­ dentka vrátila po deseti letech, tedy v době rozkvětu. Personální poměry na obou školách se postupně ustálily.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190611

100

Co se změnilo po roce 1989 Rok 1989 přinesl celou řadu změn a z rozhovorů vyplynulo, že společen­ ské změny ovlivnily a ovlivňují do značné míry to, co se děje ve školách dodnes. Učitelé na obou školách se přitom v hodnocení společenských změn nápadně shodli.

Společnost se změnila Učitelé jsou zajedno v tom, že nabytá svoboda, kterou přinesl pád ko­ munistického režimu, pro ně znamenala i velkou úlevu. Učitelé používali výroky jako „opadlo z nás to napětí“, „svobodný projev člověka bez represe“ nebo „svoboda v klidu říct, co si myslíš“.

První porevoluční roky to bylo stěžejní téma a všichni si svobodu velmi užívali. Učitelé ale zároveň reflektovali to, že nezvládnutá svoboda prvních porevolučních let vedla i k marasmu, ve kterém se společnost nachází dnes. Podle učitelů společnost propásla šanci naučit se se svo­ bodou dobře zacházet a přerostlá svoboda, která je bez hranic, je spíše na škodu. Někdy padaly i silnější výroky: „Každý měl plnou hubu de­ mokracie, ale nevěděli jsme, co to obnáší.“ Učitelé si kladli otázku „kde je ta hranice, kdo ti řekne, co je ještě dobrý a co už ne?“. Ve společnosti shledávají učitelé „velkou suverenitu, ale žádný respekt“.

Přerostlá svoboda vedla podle nich k určitému zhrubnutí celé společ­ nosti. To se projevuje v celé řadě momentů – od pocitu bezpečí na ulici až po výskyt drog. Dvě respondentky podaly komentář, že v roce 1989 zvítězili ti, kteří měli „velké lokty, uměli rozrážet a bouchat kolem sebe, hodně toho naslibovali a nic neudělali“. Další připojila s jistou dávkou zadostiučinění, že jedna z učitelek na škole Kaštan, která byla v roce 1989 „největší křikloun“, odešla do předčasného důchodu „zhnusená“.

U bývalých členů KSČ na škole Lípa v podtextu zaznívá jakési bi­ lancování s implicitní otázkou, jestli je tohle skutečně to, co jste chtěli?

I ti, kteří ale v KSČ nebyli, bilancují: „Šli jsme do toho s velikánským nadšením a skončilo to v těchhle dimenzích.“ Z rozhovorů zazníval i ja­ kýsi údiv nad tím, jak je to možné.

Podle učitelů tkví hlavní problém v tom, že se radikálně proměnil hodnotový systém – společnosti vládnou peníze a úspěch, které se staly hlavním cílem a smyslem života, což samozřejmě ovlivňuje i vztahy mezi dětmi a rodiči stejně jako každodenní dění ve školách. Kdyby se jednalo jen o jakousi potřebu hromadit, bylo by to podle učitelů ještě přijatel­

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190611