Nechal domovnici stát, ale už se zlobil i sám na sebe. Zavřel za sebou dveře od bytu. Zbývala mu čtvrthodina, než pro něho přijede Petersen. Zapnul hifi věž a do přehrávače CD vložil nahrávku Nokturen Frédérika Chopina. Pak si svlékl košili a v koupelně na chvíli strčil hlavu pod kohoutek. Vzal si dvě tabletky proti bolení hlavy, vrátil se do pokoje, usadil se do křesla a zavřel oči. V okamžiku, kdy usnul, se ozval zvonek u dveří.
98 ●●●● příliš krásná dívka
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190555
▸ ▸ DVANÁCT O půl hodiny později stáli před dálničním křížením Frank furter Kreuz, kde byla jako každý večer v tuto dobu dopravní zácpa. A i když už minuli Darmstadt, stále jenom pomalu popojížděli. Pak pokračovali na jih po staré dálnici A5. Slunce zrovna zapadalo a na střechách domů, tisknoucích se ke svahům na východě, se odráželo červené večerní světlo. „Jestli ti to nebude vadit,“ řekl Marthaler, jen co nasedl k Manfredu Petersenovi do jeho Mercedesu 190, „budu vedle tebe jenom sedět a nebudu moc mluvit. Potřebuji chvilku klidu.“ Petersen přikývl. Dost dlouho mlčeli, a když se Petersen na Marthalera znovu podíval, viděl, že usnul. Kousek před Heidelbergem se Marthaler probudil. Bolely ho šíjové svaly, ale aspoň si trochu odpočal. Zívl a protáhl se. „Promiň, Manfrede,“ řekl, „vím, že nejsem dobrý spolujezdec.“ „To je v pořádku,“ řekl Petersen, „lidi stejně mluví zbytečně moc. Jenom mi musíš říct, kdy mám sjet z dálnice.“ „Mohli bychom to vzít sjezdem na Bruchsal. Navíc mám celkem hlad. Co bys řekl na něco malého k jídlu?“ Dohodli se, že při nejbližší příležitosti sjedou z dálnice. Marthaler navrhl, aby zkusili najít nějakou restauraci spojenou s řeznictvím. Tam většinou mívají větší porce a lepší maso. Petersen se zasmál, ohryzek mu poskakoval nahoru dolů. „Přesně to vždycky říkával můj táta, když jsme byli v neděli na výletě a chtěli jsme se někde najíst. Mně je to ale jedno, jsem vegetarián.“ Za dvacet minut už seděli ve vesnické hospůdce ve Stett feldu. Lokál byl skoro prázdný, jen u stolu štamgastů vysedávala nad režnou a pivem parta karbaníků a hrála skat. Hostinská tu byla sama a nereagovala zrovna nadšeně, když slyšela, že by ještě měla jít do kuchyně. Marthaler jí slíbil 99 ❶❷ část druhá
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190555
dobré spropitné, a tak brzy dostal šťavnatý telecí řízek, kdež to Petersen se spokojil se salátem a porcí hranolků. „Když jsem ti předtím volal… ta žena, se kterou jsi mluvil… jsi ženatý?“ zeptal se Marthaler. „Inge? Ne, nejsme manželé, ale jsme spolu už dlouho. Mo mentálně nám to ale moc neklape. Bojím se, že to brzo zabalíme.“ Marthaler mlčel. „Před čtyřmi měsíci jsme si společně najali byt a od té doby se neustále hádáme. Asi za to můžu já. Jsem žárlivý. Aspoň ona to říká.“ „Hm, tak to ji máš asi doopravdy rád,“ řekl Marthaler. „A já si myslel, že něco jako žárlivost už ani neexistuje.“ Petersen se na něho tázavě podíval. Marthaler se zasmál. „Klid,“ řekl. „Teď ses zatvářil, jako by mi přeskočilo. Víš, já nejsem v těchhle věcech zrovna v obraze. Tak pojď, pojedeme.“ Marthaler se sám divil, že s Petersenem mluví tak otevřeně. Vysoký policista s krátkými kudrnatými vlasy a nápadným ohryzkem mu však byl od první chvíle sympatický. Připo mínal mu velkého hodného havrana. Zaplatil a přidal hostinské deset marek spropitného. Ha lasně jim děkovala a přála dobrý večer. Zjevně se jí pak dotklo, když Marthaler řekl, že je opravdu překvapivé, jak silně mohou peníze ovlivnit náladu některých lidí. Odbočili na státní silnici číslo 3, projeli Bruchsalem, a zrovna když Marthaler říkal, že už to k pumpě Schwarzmoor nemůže být daleko, Petersen zpomalil a ukázal vlevo. „Podívej, támhle by to mohlo být. Ale vypadá to, že už mají zavřeno.“ Marthaler se zarazil. Čekal moderní odpočívadlo s velkou, jasně osvětlenou čerpací stanicí. Místo toho uviděli dva tankovací stojany na tmavém prostranství, zchátralý dům ze třicátých let, ve kterém byla pokladna, a přístavek s autodílnou, před níž stál omlácený odtahový vůz. Vedle byl obrovský 100 ●●●● příliš krásná dívka
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190555