stejná situace opakovala, a hlavně chci, aby rodiče věděli, kolik práce mi děti přidělávají, žaluji večer Nicolasovi: „Děti dnes shodily věšák s prádlem, a i když jsem jim říkala, aby vše uvedly do původního stavu, neposlechly mě. „Je to pravda?“ otáčí se na děti. Ty se tváří mnohoznačně a přeci nijak. „Jestli je to pravda,“ pronáší ke mně pomalým tónem a s podezíravým výrazem v obličeji, pak se zpátky otočí k dětem a se změněným výrazem v hlase i mimikou dokončuje: „pak to příště pověsíte zpátky, ju?“ „Ano, ano, ano“, dušují se andílci s ďábly v těle. O několik dní později slyším známé kovové cinkání sušáku, následuje ho dlouhé kletí, krátké ticho a Nicolas vychází z pokoje, kde sušák stojí se slovy: „Nenávidím tuhle věc!“ Jdu se podívat na místo zkázy a vidím zpět postavený sušák a na něm jak na hromadu naházené všechny věci.
® Jednou prostírají k obědu děti a místo skleniček dají každému barevný plastový kelímek. Fabio se chápe lahve s vodou, odšroubovává víčko a aniž by přidržel plastový kelímek, proudem vody se opře do jeho vnitřní boční strany. Co se nestane, kelímek se převrhne. Ovšem Fabio, díky své opožděné reakci, dál zalévá náš zelený ubrus, jako by to byl trávník. Když si uvědomí, co způsobil, zanadává na zpropadené plastové věci a aniž by vodu rozlitou po polovině stolu utřel, kelímek postaví a celý výkon, k mému úžasu, předvede jako přes kopírák znovu. Po obědě si každý, jako obvykle až na Fabia, uklidí svůj talíř, já uklízím zbytek a kuchyň po vaření. Nechci likvidovat škody, které napáchal člověk považující se za Děda Vševěda, proto odcházím za svou zábavou. O několik hodin později, když se vracím opět do domu, nacházím stále mokrý ubrus na dřevěném stole.
® Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190547