Děti magie 1 - Do Země obrů (Ukázka, strana 99)

„Ze strany od močálu je tunel nízký, opačným směrem je ale o hodně vyšší než dospělý člověk. Mám dojem, že se tady hodně vykrmili, než pokračovali dál. Skřet větší než člověk musí mít neuvěřitelnou sílu a se svojí divokostí musí být velice nebezpečný.

Dokonce nebezpečnější než divoká zvěř tady kolem nás. A to se mi nelíbí,“ zachmuřil se pan Portál. „Naštěstí mám s sebou silové krystaly.“ Vytáhl krystaly z vnitřní kapsy svého pláště a vtlačil je do ovládacího náramku. Oslnivě zářily. Potom náramek spojil s kouzelnou hůlkou stříbrným řetízkem. „Teď už jsem silný, hodně silný,“ pronesl. „Píp, píp, pipilip,“ ozvalo se za jejich zády. Všichni tři se rychle otočili a spatřili zářivě rudého pošťáka, jak létá kolem přivolávače na starém pařezu. Pan Portál k němu přišel a nechal si ho přistát na rameni. Pošťáček přistál a přicupital až k jeho obličeji, ke kterému se přitulil, a předal vzkaz. „Vypadá to tak, že bahno kolem nás tady ruší magické siločáry, a náš přenos by byl riskantní. Proto budeme muset cestovat ještě kousek dál. Nedaleko odtud vede ta vyšší chodba do nějaké zříceniny, světlušky to tam prohlédly a nic nebezpečného nenašly. Takže nejdříve s jejich pomocí nasázíme po celém úseku šídla. Jestli bude vše v pořádku, přeneseme se do té zříceniny pomocí mých krystalů.“ Taťka otevřel tři lahve se světluškami a počkal, až všechny vyletí. Jeho hůlka začala nebývale zářit. Od ní se rozlilo světlo na všechny světlušky vznášející se před jeho obličejem a ony začaly růst. Z malinkých broučků vyrostly potvory velké jako sršni. Pan Portál vypadal docela směšně, když mu všechny přistály na čelo, aby přijaly rozkazy. Pak s hlubokým bzučením, zamířily k pavoučímu fytovi pro šídla. Vždy dvě obří světlušky vytáhly jedno šídlo z mošny a odletěly s ním do podzemní chodby. „Budou je zasazovat do stropů zhruba pět set kroků od sebe až k té staré zřícenině a ještě kousek za ni.“ Děti napočítaly, že světlušky odnesly asi třicet až čtyřicet šídel. „To musí být pěkná dálka,“ řekl Mik Zuri. „Hm, taky si myslím,“ odpověděla mu, „a že prý je ta zřícenina nedaleko.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190508

Když se poslední světlušky vrátily, byly už o třetinu menší, jak spotřebovávaly magickou sílu, kterou jim pan Portál dodal svojí hůlkou.

Blížil se večer, proto si všichni museli pospíšit. Pan Portál vytáhl další lahev se světluškami, znovu je posílil magickou silou a tentokrát jim dal odnést zvláštní kruhový amulet s velkými kameny uprostřed a malými na okrajích. Amulety jsou vlastně především magické přívěsky na krk, ale někdy se najde i amulet bez řetízku, a tento amulet řetízek neměl. Ostatní světlušky poslal odpočívat do jejich lahví. „Teď jsem tam poslal port neboli přibližovadlo. Až ho tam dopraví, proletí jím jedna světluška, aby mi dala vědět, že je všechno v pořádku. Pak tam přeletíme my a nakonec náš pavouk.“ Zhruba po čtvrthodině se u náramku pana Portála opravdu objevila jedna veliká světluška. Přiletěla mu na čelo a on na chvíli přivřel oči, aby se mohl lépe soustředit na obrazy ve své hlavě. Pak souhlasně pokýval hlavou a řekl: „Všechno je připraveno, můžeme začít s přenosem. Děti, zkontrolujte si, jestli jste tady nic nenechaly, víckrát se sem už nevrátíme.“ Přivřel oči, aby magickým zrakem zkontroloval, jestli dětem stále funguje ochranná síť. Naštěstí byla stále v plné síle. „A ještě si vezměte tahle nouzová přenášedla.“ Dal jim každému do ruky krystal ve složitém kovovém rámečku. „Měl jsem je schovaná pro tu nejnutnější potřebu úniku, ale ve vašich neposedných rukou by se jim mohlo něco stát. Potom by už třeba ta přenášedla nefungovala, jak by měla,“ dodal pan Portál, „až se naportujeme, začnu zkoumat místo přistání, a vy, kdybyste uviděly jakoukoli potvoru, která by se na vás řítila, zmáčknete tento krystal v ruce, představíte si svůj pokojík a řeknete slovo domů. Pošle vás to spolehlivě domů. Ochranu máte stále perfektní, ale člověk nikdy neví. Napadá mě, že byste se vlastně mohli přenést domů hned, co vy na to?“ „Teď? V tom největším dobrodružství to máme vzdát tati?“ nesouhlasil Mik. Zuri raději neříkala nic. Její nesouhlasný postoj s pohledem zabodnutým do země kousek před špičky bot a očima připravenýma k pláči hovořil jasně. „Tati, prosím, přeneseme se hned, jak to bude nutné, ale teď ještě ne,“ žadonil Mik. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190508

„Mám to s vámi ale těžké,“ povzdechl si pan Portál, „to bylo naposled, co jste mě přemluvili, a teď poletíme, podejte mi ruku.“ „Uaaaa,“ vydechla překvapením Zuri. Měla pocit, jako by jela po nějaké skluzavce obrovskou rychlostí. Snažila se aspoň zaostřit zrak na míhající se šmouhy kolem sebe, než se jí to ale podařilo, pohyb se zastavil. Stáli na konci podzemní chodby, která ústila do nějakého sklepa. „Ani muk,“ zašeptal pan Portál a mračil se přitom hodně zle na Zuri. „Skřeti tady prorazili díru. A nevíme, co se může skrývat uvnitř. Světlušky na mne čekají z druhé strany tohoto vchodu. Zatím nic nezjistily, ale je tam cítit silná magie, a to je hodně divné.“ Pan Portál ještě přivolal pavoučího nosiče a prolezl dírou ve zdi.

Na spánek si nasadil Všeználka – stvoření, které dokáže poznat skoro vše, na co ve světě narazíte. V ruce svíral připravenou hůlku napojenou na náramek. „Půjdete pět kroků za mnou, a kdyby něco, tak okamžitě odletíte domů.“ S pomocí světlušek vlezl do sklepení a prozkoumal nejbližší místnosti. Byly zarostlé pavučinami a nenesly známky žádné návštěvy.

Pak narazil na schodiště vedoucí nahoru do přízemí budovy. Zuri skoro omdlévala hrůzou a Mik na tom nebyl o moc lépe. Jejich fantazie pracovala na plné obrátky. V temných koutech si představovali šklebící se skřety s naježenými zbraněmi. Strach je popoháněl tak moc, že chybělo málo a vytlačili by taťku na nádvoří, ale stále si v duchu opakovali, že musejí jít pomalu a potichu. Aspoň že za sebou měli ještě pavoučího nosiče, který kmital tykadly a prověřoval prostor za nimi. Opatrně prošli po schodišti až na nádvoří velké kruhové stavby. Všude, kam jen dohlédli, byly hromady hlíny. „Skřeti sem vynášeli hlínu z výkopu. Magie je tu ale nejsilnější a dala by se použít. Tady se utáboříme,“ ukázal tatínek na oblý roh dvou zdí, kde stál malý zděný přístřešek, který kdysi mohl sloužit jako dřevník. Nechal vedle něho vyrůst stan, pak otevřel všechny lahve se světluškami a vypustil je na průzkum zříceniny. Čtyři světlušky poslal hlídkovat na zdi, kdyby se sem chtěl někdo dostat zvenčí.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190508