„Domácí telefony jsou naproti,“ povystrčil bradu tím smě‑ rem. „Centrála vás spojí.“ „Pochybuji.“ „Co tím myslíte?“ Rozepnul jsem sako, abych mohl vytáhnout náprsní tašku. Viděl jsem, jak mu ztuhl výraz, když v podpaždí zahlédl oblou rukojeť pistole. Vytáhl jsem tašku a vyndal vizitku. „Mohl bych vás požádat, abyste mi zavolal hotelového de‑ tektiva? Jestli ho ovšem máte.“ Vzal vizitku a přečetl si ji. „Račte si sednout do haly, pane Marlowe.“ „Děkuji vám.“ Než jsem se obrátil zády k pultu, už telefonoval. Prošel jsem pod obloukem a usedl jsem u stěny, odkud jsem viděl na re‑ cepci. Nemusel jsem čekat dlouho. Ten muž měl tvrdá rovná záda a tvrdý rovný obličej s kůží, která nikdy nezhnědne, jenom zčervená a znova vybledne. Vlasy měl sčesané dozadu, převážně nazrzlé. Stál v klenutém vchodu a zvolna si prohlížel vestibul. Neutkvěl na mně oči‑ ma déle než na ostatních lidech. Pak vešel do haly a usedl do sousedního křesla. Měl na sobě hnědý oblek a hnědožlutého motýlka. Šaty mu dobře padly. Na hořejší polovině tváří mu vyrůstaly jemné plavé chloupky. Ve vlasech mu prokmitáva‑ ly nitky šedi. „Jmenuji se Javonen,“ řekl, ale nepodíval se na mě. „Znám vaše jméno. V kapse mám vaši vizitku. Co vás trápí?“ „Muž jménem Mitchell. Hledám ho. Larry Mitchell.“ „Proč ho hledáte?“ „Obchodní věc. Je nějaký důvod, proč bych ho neměl hle‑ dat?“ „Vůbec ne. Ve městě není. Odjel odsud časně ráno.“ „To mi také řekli. Trochu mě to překvapuje. Vrátil se domů teprve včera. Rychlíkem Super Chief. V L . A . si vyzvedl vůz a dojel sem. A byl také na mizině. Musel si vypůjčit na večeři. Večeřel ve Skleněném pavilonu s jednou dívkou. Byl hodně
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190473
opilý, nebo se aspoň tak tvářil. Tak se dostal ven bez zapla‑ cení účtu.“ „Může tam platit šekem,“ řekl Javonen lhostejně. Bloudil očima po hale, jako by čekal, že některý z hráčů ka‑ nasty vytrhne revolver a zastřelí svého spoluhráče, nebo že si jedna z těch starých dam u skládačky začne rvát vlasy. Měl dva výrazy, tvrdý a tvrdší. „Pan Mitchell je v Esmeraldě dobře zná‑ má osoba.“ „Dobře známá snad, ale pověst dobrou nemá.“ Otočil hlavu a chmurně na mě pohlédl. „Jsem tady zástup‑ cem ředitele, pane Marlowe, a zastávám rovněž funkci vedou‑ cího bezpečnostního oddělení. O pověsti hotelového hosta s vámi nemůžu diskutovat.“ „Není třeba. Znám ji. Z různých zdrojů. Pozoroval jsem ho při akci. Včera večer vzal někoho do kleští a sehnal dost, aby mohl pláchnout z města. Zavazadla si vzal s sebou — jak jsem byl informován.“ „Kdo vám tu informaci dal?“ Vypadal tvrdě, když se mě na to zeptal. Pokusil jsem se vypadat tvrdě aspoň tím, že jsem na otáz‑ ku neodpověděl. „ A k tomu vám přidám ještě tři maličkosti,“ řekl jsem. „Zaprvé: jeho postel zůstala včera v noci nerozestla‑ ná. Zadruhé: během dnešního dne dostala kancelář zprávu, že jeho pokoj se uvolnil. Zatřetí: někdo z vaší noční směny dnes večer nenastoupí do práce. Mitchell nemohl vynést všechna svá zavazadla bez pomoci.“ Javonen se na mě podíval, pak znovu očima zkoumavě ob‑ hlédl halu. „Můžete nějak dokázat, že jste ten, kdo je napsaný na vizitce? Každý si může dát vytisknout vizitku.“ Vytáhl jsem náprsní tašku, vyndal fotokopii licence a po‑ dal mu ji. Koukl se na ni a dal mi ji zpátky. Zastrčil jsem ji do tobolky. „Máme vlastní organizaci, která má na starosti takové úni‑ ky,“ řekl. „V každém hotelu se čas od času přihodí, že host frnk‑ ne bez placení. My nepotřebujeme vaši pomoc. A pistole tady
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190473
nemáme rádi. Recepční vaši pistoli viděl. Někdo jiný by ji mohl taky zahlédnout. Před tři čtvrtě rokem se tu stal pokus o lou‑ pežné přepadení. Jednoho z lupičů to stálo život. Zastřelil jsem ho.“ „Četl jsem o tom v novinách,“ řekl jsem. „Byl jsem z toho vyděšený kolik neděl.“ „Četl jste jen něco. V dalším týdnu jsme přišli o nějakých čtyři až pět tisíc dolarů, poněvadž hosté se od nás houfně od‑ hlašovali. Chápete, kam mířím?“ „Schválně jsem dovolil, aby recepční pažbu mého revolveru viděl. Celý den se po Mitchellovi poptávám a pořád jsem sly‑ šel jen vyhýbavé odpovědi. Jestli Mitchell z hotelu odešel, proč mi to neřekli rovnou? Nikdo mi nemusel vykládat, že zmizel bez placení.“ „Nikdo neřekl, že zmizel bez placení. Jeho účet byl přesně vyrovnán, pane Marlowe. A co chcete dělat teď?“ „Lámat si hlavu, proč odešel tak tajemně.“ Nasadil opovržlivý výraz. „To také nikdo netvrdil. Špatně po‑ sloucháte. Řekl jsem, že si vyjel z města na výlet. Řekl jsem, že jeho účet byl přesně vyrovnán. Neříkal jsem, jak mnoho za‑ vazadel si odvezl. Neříkal jsem, že si nenechal pokoj. Neříkal jsem, že si odvezl všechno, co měl s sebou. Co se z toho vlastně pokoušíte vykonstruovat?“ „Kdo za něho zaplatil účet?“ Tvář mu trochu zrudla. „Hele, vážený pane. Říkal jsem vám, že účet zaplatil on. Osobně včera v noci a ještě na týden do‑ předu. Měl jsem s vámi dost trpělivosti. A teď mi něco povězte vy. Co tím sledujete?“ „Nic. Vymluvil jste mi to. Rád bych věděl, proč zaplatil na týden dopředu.“ Javonen se usmál — nepatrně. Nazvěme to zálohou na úsměv. „Koukněte, Marlowe, pracoval jsem pět let ve vojenské zpravodajské službě. Umím člověka odhadnout, jako například toho, o němž mluvíme. Platí dopředu, protože my jsme spoko‑ jenější, když to udělá. Má to na nás uklidňující vliv.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190473