98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190417
Jan Kačer „Nino? Jaký je Honza?“ „Kačer? Profesionální mučedník.“ Manžel Niny Divíškové, Jan Kačer, je typickým příkladem muže, o kterého se celý život starají ženy. Nemyslím, že by si nedokázal v samoobsluze koupit šišku chleba a konzervu s vepřovým ve vlastní šťávě, ale myslím, že by ztrátou ženské něhy a péče pošel steskem. Přestože v mládí měl všechny předpoklady k tomu, aby působil jako neohrožený a udatný Zorro mstitel – ve filmu Údolí včel či v seriálu Jana Eyrová dokonce tak vypadal, s bohatou hřívou vlasů, štíhlý a urostlý – v očích měl vždycky něco, co v ženách vyvolalo naprosto obrácený efekt. Nenechaly se zachraňovat, nepadaly do mdlob, ale naopak se zapřely v patách a situaci pevně uchopily do svých rukou. I když, možná to bylo tím, že Honza
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190417
Kačer je od mládí krátkozraký a ve stěžejních situacích vždy sundával brýle? Jan Kačer je sečtělý, moudrý, romantický, něžný, zdvořilý, štědrý a lítostivý. Jan Kačer je podle mnoha tvrzení geniální divadelní režisér, který se na základě spousty svědectví zasloužil o dobrý zvuk Činoherního klubu. Je autorem tří knih: Jedu k mámě, K přátelům, Mírnou oklikou. Rozhovor s Janem Kačerem člověka obohatí. Není nudný, a to ani ve chvíli, kdy s vámi trčí dlouhé minuty v zácpě na pražské magistrále. Jan Kačer se narodil 3. října 1936 v Holicích. ▼
Holice v Čechách jsou přesně uprostřed mezi Prahou a Brnem. Když jsem byl malý, často jsem se s maminkou večer díval z okna, bydleli jsme na hlavní třídě, a přemýšlel jsem, co za svět je vpravo a co vlevo. Maminka mě poučila, že vlevo je Praha a vpravo Brno. Praha byla velký svět, který jsem miloval. V Praze žila moje tetička Viktorie, jejíž byt jsem obdivoval, měla ho plný starodávných věcí, uměleckých předmětů a obrazů. V Brně jsem nikdy nebyl. Věděl jsem, že je to druhé největší město v republice a že jeho historie je určitým způsobem spjatá s Vídní. To mě lákalo. V našem domě nikdy nebyl žádný muž, kromě mého o deset let staršího bratra Pavla a dědečka. Můj táta z vlastní vůle umřel, když mi byly dva roky, máma se pak už nikdy nevdala. Tátu si pamatuju jako kudrnatého, krásného a černovlasého, ale je možné, že jsem si ho vysnil jen podle fotografií. Toužil jsem po něm. Maminka to věděla, a proto nařídila mému bratru Pavlovi, aby tátu zastupoval. Pavel se snažil, ale samozřejmě, že mi otce nahradit nemohl. Tím pádem jsem neměl ani tátu, ale ani bratra. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190417