Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete (Ukázka, strana 99)

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190410

Čarodějnice Háta Řepešín

V Řepešíně se lidem odjakživa dobře vedlo. Podnebí mírnější než nahoře v kopcích, a kdo mohl, přivydělal si na obchodní cestě, co vedla zrovna nedaleko.

Jenže sedlák, co mu říkali Filuta Karl, si usmyslel, že je dost chytrý na to, aby si živobytí musel opatřovat prací, a vymýšlel, jak by si pomocí kouzel a čar přišel k ještě většímu majetku.

V Řepešíně se vědělo, že na kopci za vsí, tam, co rostou ty strašidelně pokroucené břízy, bydlí v březové chatrči čarodějnice Háta. O lid vezdejší se však nestarala, vařila si ty své lektvary a řepešínští zas na oplátku nechávali na pokoji ji. Tak to šlo ke spokojenosti všech po léta letoucí.

Jednoho dne se Karl vypravil na Březový kopec, že si s Hátou promluví a vyloudí na ní nějaké to kouzlo. A Háta se nenechala prosit.

V kotlíku ukuchtila smradlavou kaši z bylin a přísad, o kterých je až stydno psát, sušila to chvíli nad plamenem a předala Karlovi. Když s tím prý po rozžvýkání plivne na kravské lejno a zrovna v záblatském kostele budou zvonit klekání, promění se to lejno v kus zlata.

Není třeba vyprávět, že se to Karlovi zamlouvalo, jen se strachem očekával, co za to bude Háta chtít. A nechtěla málo. Za sedm let přijde vždy při klekání na Karlův statek, a co si během zvonění po sedm po Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190410

sobě jdoucích dní odnese, bude její. Sedm let je dlouhá doba a Karl byl přesvědčený, že nějak Hátu oblafne. A tak si plácli.

Zlato se Karlovi hromadilo v truhlách, přikupoval louky i lesy a v maštali měl vedle několika párů vraníků tucet krav. Jestliže sedm let je nekonečně dlouhá doba pro vojáka u císařského regimentu, s kapsami plnými zlata a se stolem každodenně bohatě prostřeným uteče jak jarní voda v Blanici.

A než se Karl nadál, stála Háta přede dveřmi. Zvon ve věži záblatského kostela se rozezněl a Háta si přišla pro výplatu. Stařena shrbená až k zemi se narovnala, pod každou paži vzala po truhle zlata, osedlala si dva páry koní a než zvon ztichl, byla pryč. Karl hrůzou zkoprněl a chystal se na druhý den.

Okolo chalupy nasázel trní, aby Hátu zdrželo, ale nic nepomohlo a přišel nejenom o další truhly, ale i o půl tuctu krav a střechu nad stodolou k tomu. Karl vymýšlel různé triky, co se mezi lidem tradovaly, ale Háta je všechny znala. Už zbýval poslední den, a to se čarodějnice chystala odnést jak samotný statek, tak vše, co ještě Karlovi zbylo. Už si nešťastný sedlák hledal strom, na kterém by ukončil své žití, když ho něco napadlo.

Bez meškání se vypravil za kostelníkem, co sloužil u svatého Jána v Záblatí, a že mu daruje nějakou kravku, ať si ji jde vybrat. Kostelník byl hamižný ještě víc než Karl, a tak šel. Karl přivedl první, vychvaloval ji a přitom si s kostelníkem dali štamprličku. Pak přivedl druhou, a že ta je ještě lepší a i na tu si musí připít. Pak přišla třetí, čtvrtá a kostelník se svalil do sena. Toho dne se Háta klekání nedočkala a Karl zachránil ze svého majetku alespoň něco.

A protože se v Řepešíně opravdu dobře žilo, měl se brzy zas stejně dobře jako v čase, než když si začal s čarodějnicí Hátou. A to i bez kouzel a čarovného plivání.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190410