HRA kontinentech. Když během této série pozorování našli v dubnu 1995 svou první supernovu, rozeslal Schmidt aktuální složení jejich týmu: čtrnáct astronomů ze šesti institucí. A článek oznamující jejich objev v ESO Messenger (Posel Evropské jižní observatoře) už uváděl sedmnáct autorů ze sedmi institucí. Přestože se tým rozrůstal, chtěli Schmidt a Suntzeff zachovat operativnost, kterou jim mohla poskytnout tradiční astronomie, a ze své znalosti této tradice vytěžit pro sebe výhodu – koneckonců byli uprostřed závodu a soupeř měl náskok. „Můžeme to dokázat, jen když budeme rychlí,“ říkal Schmidt. „A jediný způsob, jak to udělat, je najmout co nejvíce mladých lidí.“ Doktorandy, absolventy, mladé astronomy. Zároveň chtěli, aby v týmu byly férové podmínky. „Už mě nebaví sledovat, jak mladé systém ojebává,“ řekl Suntzeff – systém, kde student nebo postdoktorand udělá všechnu práci, jeho vedoucí, který má stálé místo, je prvním autorem jejich článku, sjezdí konference a získá uznání, a mladý astronom spláče nad výdělkem. Když koncem léta 1995 sháněli na Harvardu další spolupracovníky, měli už strategii pro rozdělování odpovědnosti, která měla posunout jejich projekt rychle dopředu a byla spravedlivá. Každý semestr jedna ze sponzorujících institucí – Harvard, Cerro Tololo, Evropská jižní observatoř nebo Washingtonská univerzita – řídila shromažďování dat od všech ostatních, jejich analýzu, přípravu článků, atd. A kdo udělal nejvíce práce, byl prvním autorem. Na rozdíl od anarchie potřebuje demokracie – i ta revoluční – vůdčí osobnost. Na jednu stranu byl jasnou volbou Kirshner. Na druhou stranu byl ale i ztělesněním toho, čemu se Schmidt a Suntzeff chtěli vyhnout; k heslům rychle a férově přidali ještě jedno: Žádné těžké váhy. Už když v roce 1994 dávali v La Sereně dohromady seznam možných spolupracovníků, Kirshnera do něj nezařadili. Když byl Schmidt doktorand, využil ve své disertační práci supernovy typu II k odvození hodnoty Hubbleovy konstanty 60 km/s/Mpc, a pak jen sledoval, jak se tím Kirshner chvástá na konferencích. Ačkoli časem zjistili, že pominout jednoho z největších světových expertů na supernovy a školitele mnoha členů skupiny by asi nebylo nejmoudřejší, ať už z vědeckých či politických důvodů, stále se obávali syndromu těžké váhy. A měli i dobrý důvod. V lednu 1994 měl Mario Hamuy přednášku na setkání Americké astronomické společnosti ve Washingtonu o přehlídce supernov na observatořích Calán a Tololo; pracoval na rozboru objevu Marka Phillipse o vztahu mezi tvarem světelné křivky a absolutní jasností supernov. Poté na Kirshnerovo
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190382
ČTYŘPROCENTNÍ VESMÍR pozvání pokračoval do Cambridge, aby tam na stejné téma promluvil na neformálním semináři. Po něm ho jeden doktorand pozval k sobě do pracovny. Adamovi Riessovi tehdy nebylo ještě ani pětadvacet a vyzařovala z něj sebejistota, jakou může mít jen mladší bratr dvou zbožňujících sester. Když začal pracovat na supernovách, neviděl sebemenší důvod, proč by nemohl právě on vyřešit hned ten největší problém – jak standardizovat supernovy typu Ia. Nyní chtěl Hamuyovi ukázat techniku, kterou vyvinul. Podobně jako Phillips využíval Riess tvaru světelné křivky k určení absolutní jasnosti; na rozdíl od Phillipsova postupu jeho metoda umožňovala určit i statistickou chybu – umožňovala stanovit kvalitu výsledku. Hamuy se podíval a řekl Riessovi, že je to podle něj „solidní“ metoda, jak říkají vědci, když chtějí vyjádřit pochvalu. Riess nicméně řekl, že má problém. Zatím neměl možnost otestovat svoji metodu na skutečných datech. Zeptal se, zda by směl použít Hamuyovy údaje. Hamuy váhal. Přece jen, vaše data jsou vaše data. Dokud nejsou publikována, jsou jen vaše a nikoho jiného. Riess však naléhal a Hamuy byl host (na Harvardu!, u Boba Kirshnera!) a nechal se přemluvit. Souhlasil, že ukáže Riessovi svých prvních třináct světelných křivek, ovšem nejprve požadoval slib, že je Riess použije pouze k otestování své metody, nikoli jako součást článku, v níž tuto metodu popíše. O pár týdnů později dostal Hamuy od Riesse e-mail. Metoda fungovala, Riess byl nadšený. Nemohl by přece jen výsledky publikovat? Hamuy mu připomněl, že to nebylo součástí dohody. Nicméně opět se nechal obměkčit, ovšem podmínil to dalším slibem: Riess může otisknout článek s jeho daty, ovšem ne dříve, než Hamuyovi vyjde jeho vlastní článek o oněch třinácti supernovách. Riess bude muset počkat, dokud Hamuyův článek neprojde oponentním řízením v The Astronomical Journal. Když se tak v září 1994 stalo, dal Hamuy vědět na Harvard – tj. Riessovi, Kirshnerovi a Williamu Pressovi, který vypomohl s matematikou –, že mohou předložit svůj článek o Riessově metodě. Což taky udělali. Ovšem poslali článek do The Astrophysical Journal Letters – časopisu, který se zaměřuje na kratší články – což znamená, že jsou otištěny rychleji. Hamuy musel hodně tlačit a přesvědčovat The Astronomical Journal, aby otištění jeho článku urychlili. Nakonec se oba články objevily zároveň v lednu 1995. Oba využívaly stejná data k odhadnutí Hubbleovy konstanty a oba došly k hodnotě mezi šedesáti a sedmdesáti – Hamuy měl „62–67“ a Riess „67 ± 7“. Hamuy pochopil, že ty dva články už budou navěky citovány společně jako dvě paralelní práce.
106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190382
HRA „Jak jsem mohl být tak hloupý a souhlasit s tím?“ stěžoval si svým kolegům v Chile. „Mario! Mario! Mario!“ naříkal a poškleboval se jak sobě, tak Riessovu žadonění. Podle Nicka Suntzeffa měl v načasování Riessova článku prsty Kirshner. Sám už nesl neblahé následky okouzlení ze setkání s jiným astronomickým velikánem. Svého času navrhl Suntzeffovi Allan Sandage, aby využil technologii CCD a jejich program hledání supernov typu Ia ke stanovení hodnoty Hubbleovy konstanty. Suntzeff a jeho tým tu výzvu naplnili, ale jejich hodnota konstanty byla na „špatné straně“ šedesátky. Astronomové odhadovali, že nejstarší hvězdy vyskytující se v kulových hvězdokupách jsou kolem šestnácti miliard let staré. Hubbleova konstanta okolo 50 by odpovídala vesmíru, který by byl starý zhruba dvacet miliard let; hodnota konstanty přes šedesát by znamenala, že vesmír je starý jen asi deset miliard let – vesmír by tak byl mladší než jeho nejstarší hvězdy. Suntzeff znal Sandageovu pověst od doby, kdy se v osmdesátých letech spřátelili. Každý znal jeho pověst. I sám Sandage ji znal. Ale nemohl si pomoci; bral si Hubbleovu konstantu osobně. Ten program zdědil po samotném Edwinu Hubbleovi, pracoval na něm po čtyři desítky let, zredukoval její hodnotu z absurdních trojciferných čísel na realistické dvojciferné číslo. V sedmdesátých letech si vzal Gérard de Vaucouleurs za cíl prověřit Sandageovu metodologii a předpoklady a došel k hodnotě Hubbleovy konstanty 100. Jiní astronomové postupně začali dostávat hodnoty mezi 50 a 100. Sandage neustoupil. Trval na tom, že Hubbleova konstanta musí být méně než 60 km/s/Mpc; věk vesmíru to vyžaduje. Jednou Sandage uštěpačně utrousil, že „odpověď přijde, jakmile se dalekohledů chopí někdo zodpovědný“. A teď Suntzeff rozšířil řady těch nezodpovědných. Dostal od Sandage dopis s obviněním, že se podlehl neblahým vlivům. Suntzeff se pokusil se Sandagem spojit. I Phillips se snažil. Ale Sandage s nimi skoncoval. Suntzeff ovšem ještě nebyl hotov se Sandagem. Když pomohl zjistit hodnotu jednoho ze dvou čísel v kosmologii, chystal se zaútočit na to druhé. Suntzeff si mohl říkat, že „soutěžení“ se Sandagem se odehrává jen v Sandageových představách; že je strýček Sandage jen přehnaně protektorský a trošku se zlobí na svého chráněnce. Vždycky ale věděl, že by se Sandage jednou mohl obrátit proti němu, stejně jako se obrátil proti jiným svým kolegům a přívržencům, pokud měl dojem, že by se oni mohli obrátit proti němu. Ta věc s Hamuyem a Kirshnerem byla ale něco jiného. Nebylo to pouhé osobní rozčarování. Znamenalo to ohrožení jeho profesní dráhy.
107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190382