přibližně minuty na míli. Navíc se blížil k nejméně vhodné části trati, na níž by se měl o něco takového pokoušet, k pruhu asfaltu dlouhému sedm mil. Ann se svými zkušenostmi ze silničního běhu a odtlumenými botami Nike na takovémto povrchu mohla ještě zvýšit rychlost. Juan, který až do dne závodu na asfaltu nikdy neběžel, se s novinkou musel vyrovnat v podomácku vyrobených sandálech. „Budou mu hodně trpět nohy,“ křikl Juanův vodič na televizní štáb u silnice. Jakmile Juan seběhl z prašné cesty a dostal se na pevný povrch, prohnul kolena a zkrátil krok. Výrazně tak omezil nárazy od pohybu nahoru a dolů. Přizpůsobil se tak dokonale, že jeho užaslý vodič začal zaostávat a neudržel s ním krok. Juan se za Ann hnal sám. Sedm mil k rybím sádkám zvládl za stejnou dobu jako při první cestě ráno, pak uhnul vlevo na blátivou stezku vedoucí k obávanému stoupání na vrchol Powerline. Mnozí běžci se tohoto úseku trati obávali skoro stejně jako Průsmyku naděje. „Viděl jsem lidi sedět vedle stezky a plakat,“ vzpomíná jeden leadvillský veterán. Ale Juan se do kopce opřel, jako by na to čekal celý den, a stoupal do takřka vertikálních srázů, které nutí běžce hlavou skoro tlačit na kolena. Ann se vpředu blížila k vrcholu, ale oči měla takřka zavřené vyčerpáním, jako by se ani neodvažovala pohlédnout na poslední kousek svahu. Zákrut za zákrutem ji Juan doháněl, ale najednou zpomalil a začal skákat na jedné noze. Postihlo ho neštěstí, přetrhl se mu pásek u jednoho sandálu a neměl nic, čím by ho nahradil. Zatímco Ann zdolávala poslední metry hory, Juan si sedl na balvan a zkoumal, co mu z pásku zbylo. Sandál rozvázal a zjistil, že má právě tak dlouhý pásek, aby mu podrážka držela na chodidle. Pečlivě zkrácený pásek zavázal a zkusmo udělal několik kroků. To bude stačit. Ann mezitím dorazila na metu a měla před sebou posledních deset mil klikaté stezky kolem Tyrkysového jezera, než ji pokřik party ze Šesté ulice vytáhne do kopce a do cíle. Bylo krátce po osmé večer a lesy kolem se nořily do tmy. Vzápětí cosi vyrazilo mezi stromy za ní. Dohnalo ji to tak rychle, že nestačila ani zareagovat a překvapeně zůstala stát uprostřed stezky. Vzápětí ji Juan jedním ladným skokem předběhl, druhým se vrátil na stezku a bílá pláštěnka mu vlála kolem nohou. Skoro okamžitě jí zmizel z dohledu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190360
Nevypadal vůbec unaveně! Jako by… se bavil! Ann byla tak zničená, že se rozhodla závod vzdát. Do cíle jí zbývala necelá hodina, jenže radost Tarahumarů, která tak vzrušila Joea Vigila, ji totálně zničila. Ona se tu ze všech sil snaží udržet vedení, je k smrti vyčerpaná, a tenhle chlápek vypadal, že by ji roznesl na kopytech, kdykoli by se mu zamanulo. Cítila se pokořená a uvědomila si, že jakmile rozehrála svůj dámský gambit, Juan si ji zapamatoval a rozhodl se ji zničit. Manžel ji nakonec přiměl k pohybu, a bylo právě načase. Martimano a zbytek skupiny Tarahumarů se rychle blížili. Juan proběhl cílem v 17.30 a o dvacet pět minut tak posunul leadvillský rekord. (Také utvořil další, když se opatrně protáhl pod cílovou páskou, místo aby ji přetrhl, protože se s něčím takovým setkal poprvé v životě.) Ann doběhla s více než půlhodinovým zpožděním v 18.06. Martimano se svým zakletým kolenem dorazil těsně za ní jako třetí a na čtvrtém, pátém, sedmém, desátém a jedenáctém místě závod dokončili Manuel Luna a zbývající Tarahumarové. „Teda, to byl ale závod!“ třeštil pro televizní diváky komentátor Scott Tinley a šermoval Ann Trasonové mikrofonem před obličejem. Unaveně si clonila oči před světly, vypadala, že každým okamžikem omdlí, ale dokázala v sobě vykřesat poslední jiskřičku bojovnosti. „Někdy,“ prohlásila, „musí nastoupit žena, aby z mužů dostala to nejlepší, co v nich je.“ Ale platí to i opačně, mohl by odpovědět některý z Tarahumarů. Díky hrdinskému pokusu porazit celý tým neuvěřitelných dálkových běžců Ann překonala vlastní rekord z Leadville o více než dvě hodiny a její čas od té doby žádná žena nezlepšila. Jenže Tarahumarové v této chvíli nic říkat nemohli, ani kdyby nakrásně chtěli. Dokončili závod a spadla klec. Tohle měl být jejich okamžik. Po staletích hrůz a strachu, kdy je lovili kvůli skalpům, zotročovali kvůli jejich síle a zneužívali kvůli jejich zemi, se konečně dočkali respektu. Prokázali, že jsou nad veškerou pochybnost nejlepší ultraběžci světa. Svět měl poznat, že jejich fantastické schopnosti stojí za prozkoumání, jejich způsob života za zachování a jejich domovina za záchranu. Joe Vigil už byl rozhodnutý prodat svůj dům a odejít ze zaměstnání. Tak vzrušený byl. Když teď v Leadville vznikl most mezi americkou
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190360
a tarahumarskou kulturou, byl ochotný začít uskutečňovat plán, o němž dlouho přemýšlel. V pětašedesáti se stejně chystal odejít do penze. S manželkou Carolinou se přestěhují na hranici Arizony s Mexikem, kde založí základní tábor pro studium Tarahumarů. Možná to zabere několik let, ale mezitím se bude každé léto vracet do Leadville a utužovat vztahy s tarahumarskými běžci. Začne se učit jejich jazyk, zavede je na běžecký trenažér s monitorem srdečního tepu a maximální spotřeby kyslíku, možná dokonce zorganizuje i pracovní setkání s olympioniky! Protože tento aspekt mu připadal naprosto nejlepší – Ann měla pravdu, když tvrdila, že cokoli Tarahumarové dělají, mohou se naučit i jiní! Svět mu připadal báječný. Přibližně na minutu. Jestli si myslíte, že použijete jedinou fotku mých Tarahumarů, prohlásil Rick Fisher, když Tony Post a další důležití lidé z Rockportu přispěchali s gratulacemi, tak nezapomeňte vzít nějaké peníze. Tony Post byl zděšený. „Skutečně vybuchl. Vyřítil se na nás jako zuřivý šílenec, který je připravený vás zabít. Tedy ne doslova,“ dodal rychle. „Spíš připomínal prchlivce ochotného se do nekonečna hádat a nikdy neuznat, že se mýlí.“ „Šílený protiva,“ dodává Ken Chlouber. „Dokud jsme nezískali velké sponzory a nezačaly se o nás zajímat televize, choval se úplně jinak. Pak začal kvůli filmu o těch indiánech vydírat lidi z Rockportu. Pokusil se znepříjemňovat život i mně jako prezidentovi závodu. Byl neuvěřitelně sobecký a vůbec mu na nás nezáleželo.“ Fisher se zachoval podobně, jako když ho v Měděných kaňonech obklíčili pěstitelé drog. Vyrazil do tvrdého útoku. „Závod byl zmanipulovaný!“ tvrdil. „Přivezli tu blondýnu, modrookou ženskou, která měla vyhrát. A nevyhrála.“ Dál prohlašoval, že všichni novináři byli uplacení třídenními bakchanáliemi placenými řediteli závodu v luxusním středisku v Aspenu. Dokonce mi řekl, že se ho jeden novinář pokoušel uplatit, když Juana zadrží a nechá Trasonovou vyhrát. „Tenhle novinář, velmi známý člověk s dobrou pověstí, tvrdil, že by byla katastrofa, kdyby Juan vyhrál, a je fakt, že z hlediska bílých běžců se vítězství Tarahumarů katastrofě rovnalo.“ Proč? „Kvůli hloupému přesvědčení Američanů, že ženy mohou soupeřit s muži.“ (Když jsem se zeptal na jméno onoho novináře, Fisher mi ho odmítl prozradit.)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190360