Problém aktuálního nekonečna
/ 98 /
nemůže, nalezneme ve dvacáté páté kapitole druhé knihy Summy proti pohanům, odkud na ukázku vybíráme: […] činná moc je k jednání, kdežto trpná moc k bytí. Schopnost k bytí má tedy pouze to, co má látku podrobenou změně. Není-li tedy v Bohu trpná schopnost, což nepřísluší k jeho bytí, Bůh nemůže [rozumí se to, co by v opačném případě mohl]. Bůh tedy nemůže být tělem ani něčím podobným. Dále: pohyb podobný trpné schopnosti je úkon. Tedy Bůh, jemuž nepřísluší trpná schopnost, nemůže se měnit. Může se však dále projevovat a uzavírat, nemůže se však měnit dle jednotlivých druhů změny, jako že nemůže vzrůstat, nebo se umenšovat, či střídavě [vzrůstat a umenšovat], nebo rodit či rozložit. […] Bůh nemůže v ničem ochabovat […] nemůže být ani unaven, ani nemůže zapomínat. Dále: nemůže být ani přemožen, ani trpět násilí. To totiž patří pouze tomu, co je zrozeno, aby bylo pohybováno. Podobně však nemůže ani litovat, ani se hněvat, ani se rmoutit, jelikož to vše je ozvěnou vášní a nedostatků.
Uvedené příklady se týkají toho, co podle Tomáše Akvinského Bůh nemůže učinit takříkajíc sám se sebou. Nás však v tuto chvíli více zajímá to, co Bůh nemůže činit se jsoucny stvořenými, případně s idejemi do nich vloženými. O tom ve zmiňované již kapitole Summy proti pohanům Tomáš Akvinský píše: […] jelikož předmětem činné moci a účinkem je vytvořené jsoucno, přičemž žádná moc nemá úkon tam, kde chybí ráz jejího předmětu [rozumí se, kde není to, čeho ráz (povaha) umožňuje, aby se na něm příslušný druh moci projevil] tak, jako zrak nevidí, chybí-li viditelné v uskutečnění, je nutné, že se o Bohu praví, že nemůže to, co je proti rázu jsoucna, nakolik je jsoucnem, nebo výtvoru jsoucna, nakolik je uskutečněn. Avšak co je tohoto druhu, vyžaduje prozkoumání. Předně je tedy proti rázu jsoucna to, co odstraňuje ráz jsoucna. Ráz jsoucna se však odstraňuje jeho opakem, jako se ráz člověka odstraňuje jeho opakem, nebo jeho částí. Opakem jsoucna je nejsoucno. Bůh tedy nemůže způsobit, že jedno a totéž současně je a není, čili že protiřečené je současné. Dále: protiřečení se uzavírá v opačném a protikladném pozbavením: je-li totiž bílé i černé, tedy je bílé a ne-bílé. A je-li vidoucí a slepý, tedy je vidoucí a ne-vidoucí, proto je téhož rázu, že Bůh nemůže vytvořit opaky, aby byly současně na témže a dle téhož. Dále: při odstranění jakéhokoliv podstatného základu následuje odstranění samotné věci. Nemůže-li tedy Bůh způsobit, aby věc současně byla i nebyla,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190337
/ 99 / nemůže ani způsobit, aby věci chyběl nějaký z jejích podstatných základů, když sama zůstává, jako by byl člověk bez duše. Mimo to: když se zásady některých věd, jako logiky, geometrie a aritmetiky, berou z pouhých tvarových základů věcí, od nichž závisí bytnost věci, potom následuje, že Bůh nemůže učinit opaky těchto základů, jako že rod nevypovídá o druhu, nebo že přímky vedené ze středu k obvodu [rozumí se kruhu] nejsou stejné, nebo že rovnostranný trojúhelník nemá součet úhlů rovný dvěma úhlům pravým. Odtud je také zřejmo, že Bůh nemůže učinit, aby minulé nebylo, neboť to zahrnuje také protiřečení; neboť stejnou nutností něco je, zatímco to je, a něco bylo, zatímco bylo.
Podobně Tomáš Akvinský vykládá Boží moc i v prvním dílu Teologické summy. O tom, že rozlišování různých modalit bytí je projevem nedokonalosti příznačné pro člověka, tam v článku nesoucím název „Zda Bůh může činiti, co nečiní“ píše: […] ježto v nás moc a bytnost jiné je než vůle a rozum, a opět rozum jiné než moudrost, a vůle jiné než spravedlnost. Ale v Bohu je totéž moc a bytnost a vůle a rozum a moudrost a spravedlnost. Proto nemůže být nic v možnosti Boží, co by nemohlo býti v jeho spravedlivé vůli a v jeho moudrém rozumu. […] Podle toho se tedy musí říci, že z mohoucnosti naprosté může Bůh učiniti jiná, než která napřed věděl a napřed zařídil, že učiní; nemůže však býti, že by některá činil, o nichž napřed nevěděl a nezařídil, že učiní. Protože činiti samo podléhá předvědění a předzřízení, ne však moci samo, jež jest přirozené. Proto totiž Bůh něco činí, protože chce; ale ne proto může, že chce, nýbrž proto, že je takový ve své přirozenosti.
V článku nesoucím název „Zda Bůh může učiniti, aby nebylo minulých“ (nacházejícím se rovněž v prvním dílu Teologické summy) pak Tomáš Akvinský zcela otevřeně říká: Musí se říci, že jak bylo svrchu řečeno, pod všemohoucnost Boží nespadá, co obsahuje odporování. Ale obsahuje odporování, že nebylo minulých. Neboť jako obsahuje odporování, že Sokrates sedí a nesedí, tak že seděl a neseděl. […]. Tedy nepodléhá Boží všemohoucnosti, že nebyla minulá. […] A tak jest více nemožné [co obsahuje odporování] než vzkřísiti mrtvého, což neobsahuje odporování, jsouc nazváno nemožným podle nějaké moci, totiž přírodní. Neboť taková nemožná jsou poddána Boží všemohoucnosti.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190337
Problém aktuálního nekonečna
/ 100 /
Stručně shrnuto, Boží moc vůči reálnému světu, to znamená vůči stvořeným jsoucnům a idejím do tohoto světa vtištěným, je omezena zákonem logického sporu a pouze jím. Hranicí Boží moci jsou tedy pouze nutnosti z čistého rozumu. Ať již vztah, do nějž Tomáš Akvinský zasadil Boží moc a rozum, je vykládán jakkoliv (například tak, že rozum je jen průvodní jev Božího bytí, neboli že je odvozen, či lépe řečeno odkoukán z toho, co Bůh činí, a nikoliv že Bůh činí jen to, co mu rozum dovolí), je tímto vztahem Bůh s rozumem svázán a tím i rozumu podřízen. Nepochopitelný a neuchopitelný Bůh byl tak lapen do průzračné sítě utkané z rozumu a tím i člověku přiblížen, zároveň však svržen z výšin tyčících se vysoko nad rozumem, kam se ho později marně Mikuláš Kusánský (spolu s některými kabalisty) snažil znovu dosadit. Vymyká-li se však Boží moci to, co obsahuje odporování, pak se ovšem s neodbytnou naléhavostí znovu vtírá otázka, zda v Boží moci je aktuální nekonečno, a tedy vlastně nekonečno vůbec. Vždyť přistupujeme-li k aktuálnímu nekonečnu od nekonečna potenciálního, jde o vyčerpání nevyčerpatelných možností, a tedy o čistě logický spor. Přitom v tomto případě již křesťanská teologie nemá kam ustoupit. Jakmile by vyjmula aktuální nekonečno z Boží moci – a tím vlastně Boha nekonečnu podřídila –, snížila by tím Boží schopnosti řádově na schopnosti bohů antických. Polem působnosti křesťanského Boha by totiž bylo rovněž jen to, co je konečné, byť jakkoliv velké a vždy ještě více zvětšitelné, stále však pouze konečné. Leč právě svrchovaností nad nekonečnem v jeho nejvyzývavější podobě, to je nad nekonečnem aktuálním, byl obdařen křesťanský Bůh, aby – co se schopností týká – předčil všechny bohy antické. „Bůh je nekonečný a věčný a nelze ho ohraničit,“ říká Jan Damašský. Tomáš Akvinský (jenž ovšem Boha ohraničil nutnostmi z čistého rozumu), aby povýšil Boží bytí nad bytí hmoty (v níž někteří antičtí materialisté spatřovali aktuální nekonečno, a sice v jejím nekonečném minulém trvání), k tomu pak v prvním dílu Teologické summy dodává: Bytí Boží, jsouc sebou svébytné, v ničem nepřijaté, když se nazývá nekonečným, rozlišuje se tím od všech jiných a jiná jsou od něho odloučena.
Avšak netoliko bytí Boží má aktuálně nekonečné trvání v minulosti (přičemž v tomto případě nejde o klasicky vykládané absolutní nekonečno, neboť na to, co bylo před stvořením světa, se klasický výklad nekonečna nevztahuje), jež ho odlišuje od bytí věcí stvořených, ale aktuální nekonečno vůbec (tentokráte
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190337