3. Rétorika a křesťanská kultura středověku
/98/
i přípravě a přednesu kázání, a to víc na základě osobních zkušeností autora a jeho současníků než na základě obecných pravidel. Zajímavým způsobem se tu zdůrazňuje potřeba přizpůsobovat řeč auditoriu a uvádí se originální klasifikace posluchačských typů, sestavená podle kritérií věku, pohlaví, osobních návyků i společenských rolí. Autorem jedné z nejrozšířenějších nových rétorik pro kazatele je Alkuinův žák Hrabanus Maurus (asi 776–856), zvaný praeceptor Germaniae. Studoval v Tours, po seznámení s Alkuinovým dílem odešel do kláštera ve Fuldě, byl jmenován opatem, později působil jako biskup v rodné Mohuči. Isidorovy Počátky ho inspirovaly k napsání podobného encyklopedického díla De universo, je rovněž plodným autorem prací z biblické exegetiky. Jeho dílo De clericorum instructione libri III přináší poznatky o úloze trivia a kvadrivia při výchově kněží. Na problematiku kazatelství a rétoriky se soustřeďuje kniha třetí. Zdrojem Hrabanovi Maurovi je ciceronská tradice v Augustinově podání, doplněná o mnoho praktických zkušeností současníků i autora samého. Kniha je určena kazatelům i těm, kdo kazatelství vyučují. Od kněze, který se chce stát dobrým kazatelem, vyžaduje studijní úsilí vedoucí k zvládnutí oboru a ctnostný život. Poučení o rétorice i o ostatních svobodných uměních přináší třetí kniha o 39 kapitolách (capitulae). V souladu s Augustinovým De doctrina Christiana se nejdříve věnuje otázkám souvisejícím s porozuměním Písmu a poté gramatice, rétorice a dialektice. Gramatika se vymezuje jako umění vykládat text a správně se vyjadřovat ve formě písemné i mluvené (grammatica est scientia interpretandi poetas atque historicos et recte scribendi loquendique, III, 18). V definici rétoriky se Hrabanus Maurus přidržuje Isidora (bene loquendi in rebus civilibus), zdůrazňuje však závažnost tohoto oboru pro život církve. Za disciplínu disciplín považuje dialektiku se zajímavým odůvodněním, že učí tomu, jak učit. V souvislosti s výchovou kněží pak dodává, že právě díky dialektice se učíme překonávat jemné nástrahy hereze. I když Hrabanus Maurus se převážně přidržuje myšlenek i formulací Augustinova spisu De doctrina Christiana a encyklopedie Kassiodorovy a Isidorovy, funkce jeho díla se v jedné věci od těchto pramenů liší. Nechce tlumočit názory klasických autorů a vyložit obsah i funkci oboru, ale snaží se poskytnout žákům – mladým německým klerikům – věcné a prakticky orientované rady, které by je doprovázely od vyhledávání námětů řeči až po jejich účinnou stylizaci a působivý přednes. Podobným ryze pragmatickým záměrem je nesena i Nova rhetorica, spis mnicha a učitele svatohavelského kláštera Notkera Labeona (950–1022).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190336
/99/
U Notkera ještě více než u Hrabana Maura vychází najevo snaha přiblížit klasickou kulturu a základní poučení o rétorice čtenářům, o jejichž znalostech latiny si není třeba dělat iluze. Za to, že přiblížil základní terminologii rétoriky německému prostředí, i za jazyk jeho výkladů, v němž se mísí latina s horní němčinou, se autorovi dostalo přízviska Notker Teutonicus. Zařadit Notkera do některé ze tří námi formulovaných vývojových linií rétoriky není jednoduché. Od krajana Hrabana Maura a od ostatních současníků se totiž odlišuje tím, že mu nejde výhradně o rétoriku kazatelskou ani o rétoriku zabývající se převážně projevy monologické povahy. V popředí Notkerovy pozornosti je nejvíc ze všeho názorová kontroverze v dialogu, smysl rétoriky vidí v tom, že je schopna působivou sladkostí řeči (rhetoricam dulcedinem) překonat rozpoznaný konflikt a dosáhnout porozumění a konsenzu (dehéin einúnga). Tomuto účelu se podřizuje i koncepce a uspořádání díla. První část obsahuje vysvětlení toho, co tvoří látku (materia) rétoriky (s důrazem na rozpory ve výkladu textů, na rozpory mezi záměrem autora a zněním textu, na typy sporných případů a argumentů aj.), těžištěm druhé části je tematika stylizace, elocutio. Účelem vzdělávání v rétorickém umění je podle Notkera Labeona poskytnout mnichům kritéria pro orientaci v získaných znalostech a pro výběr a pochopení textů, které tehdejší klášterní knihovny poskytovaly. Praktický účel dalšího spisku, jehož autorem je benediktin Guibert, opat kláštera v Nogentu (1053–1124), prozrazuje již sám název Liber quo ordine sermo fieri debeat (Kniha o tom, jak přednést kázání). Je to vlastně komentář ke knihám Geneze a úvaha na téma, jak posluchačům zpřístupnit tajemství čtverého výkladu biblického textu. O tom už předtím psali mnozí církevní autoři – Filon Alexandrijský, Origenes, Augustin. První výklad, historický, líčí příběhy, jak jsou v textu zobrazeny. Druhý, alegorický, se zakládá na odkazech jdoucích od vylíčených událostí k událostem zamýšleným, odhalujícím tajemství církve. Třetí výklad – tropologický – směřuje pochopením obraznosti textu k nápravě lidských mravů. Konečně výklad čtvrtý, anagogický, přivádí k nejhlubšímu smyslu textu a odhaluje lidské duši jeho tajemství. Podle příkladu převzatého z Jana Kassiána (4. stol.) tedy můžeme jméno Jeruzalém interpretovat čtverým způsobem – historicky jako město Židů, alegoricky jako Kristovu církev, tropologicky jako lidskou duši a anagogicky jako Boží město na nebesích. Guibert připodobňuje tyto způsoby výkladu ke čtyřem kolům vozu, na němž spočívá každá stránka Písma (quibus quasi quibusdam rotis volvitur omnis sacra pagina). Od něho přešla metoda čtveré interpretace textu, později odmítnutá Lutherem, jako součást nauky o vyhledávání argumentů (inventio) do dalších kazatelských rétorik, na čtení literatury světské ji později aplikuje Dante.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190336
3. Rétorika a křesťanská kultura středověku
/100/
Rozšířenou učebnicí kazatelství byla o necelé století později Summa de arte praedicatoria příslušníka řádu cisterciáků Alana z Lille (Alanus ab Insulis, 1202 nebo 1203), v mnohém se přidržující myšlenek Řehoře Velikého. Ve spisu rozděleném do 48 kapitol Alan rozlišuje tři formy působení na věřící – ústní kázání, praedicatio in verbo, epištoly, praedicatio in scripto, a příkladný život, praedicatio in facto. Obsahem kázání má být polemika s hříchem, víc než o výzvu k ctnostnému životu mu tedy jde o vykořenění neřestí. Kazatel musí nezbytně pečovat o jazyk přístupný jednotlivým skupinám posluchačů (jmenuje se jich celkem devět), nebezpečím je jalová ozdobnost řeči (smyslem kázání není zvýšit slávu kazatele, ale prospět posluchačům). Důležitá je příprava kázání, která vychází z otázek, co má být jeho účelem, komu je adresováno, kdy a kde se uskuteční. Pozornosti si rovněž zaslouží zřejmě nejstarší definice kazatelského žánru – praedicatio est, manifesta et publica instructio morum et fidei, informationi hominum deserviens, ex ratione semita, et auctoritatem fonte proveniens (kázání je proslovené veřejné poučení o mravech a víře sloužící informování lidí, kráčející po úzké stezce rozumu a opírající se o zdroje autorit). Z velkého počtu autorů, kteří v období vrcholného středověku příručky pro kazatele sestavovali, si povšimneme ještě jednoho jména. Je jím anglický dominikán a učitel na univerzitě v Oxfordu Thomas Waleys. Důvodem naší pozornosti je to, že jeho spis De modo componendi sermones cum documentis (Traktát o způsobu, jak sestavovat kázání, doprovázený příklady) z poloviny 14. století byl jednou ze základních kazatelských příruček, podle níž koncem 14. a počátkem 15. století přednášel na univerzitě v Praze a posléze v Krakově učitel Polák Stanislav ze Skarbiměře. Dílo, autorem skromně charakterizované jako opusculum ... continens artem quondam et quasi theoricam de modo et forma praedicandi, se dělí do devíti kapitol rozvíjejících „moderní“ metody (iuxta consuetudinem modernam) kazatelské praxe. Podle nich dveře vedoucí k působivému kázání se otvírají čtyřmi klíči. První přivádí k přípravě (assumptio) tématu, druhý k jeho uvedení (introductio), třetí k jeho rozdělení na části (divisio), čtvrtý k rozvedení (amplificatio, dilatatio). Téma kázání vychází z Písma (u kázání ex tempore z evangelií). Otázkám tématu věnuje Waleys značnou pozornost, i terminologickou (dicitur enim thema in Graeco, quod nos vocamus materiam in Latino). Rozlišuje hlavní téma kázání (prothema) a témata pomocná, dílčí (antethemata), a všímá si způsobů jejich vzájemného spojování a navazování. Waleysův spis je zajímavý tím, že uvádí řadu podrobných praktických pokynů. Jejich dodržování nevynucuje, ale naznačuje čtenáři, že jejich účinnost sám ověřil (credo tamen quod iste modus sit melior – myslím, že takhle je to lepší). Např. kazatel by se měl na svůj řečnický výkon připravovat o samotě, kde
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190336