II. H istorický ježíš, v evangeliích překrytý vírou v Krista
/98/
Pokusme se proto skutečně pozorně sledovat, co synoptická evangelia o Ježíši říkají – i co neříkají – a pokusme se zahlédnout v pozdějších vrstvách evangelijního svědectví prosvítat vrstvy starší, z nichž je do určité míry patrná původnost a blízkost historickému Ježíši. Pokusme se – v návaznosti na obrovské dílo předchozích badatelů – vyznačit – se vší hypotetičností a provizorností – určité rysy Ježíšova vystoupení.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190335
III. H Y POT E T I C K Á R E K ON S T R U K C E Z Á K L A D N Í C H R Y S Ů J E ŽÍ Š O V A V Y S T OU PE N Í A U Č E N Í
Pokus o hypotetický nástin základních rysů Ježíšova vystoupení a učení začnu vědomě tou nejobtížnější a definitivně nikdy zcela jednoznačně nezodpovězenou a nezodpověditelnou otázkou: Co si Ježíš o sobě myslil? Za koho se považoval? Tato otázka je ovšem pro rekonstrukci základních rysů Ježíšova vystoupení klíčová. Od odpovědi na otázku, jak Ježíš sám sobě rozuměl, jak chápal své vystoupení, se odvíjí celé jeho vystoupení i obsah jeho výroků a pronesených řečí. Abychom mohli k této otázce přistoupit, je nezbytné, abych čtenáři, který v této problematice není odborníkem, předeslal stručnou informaci o hlavních mesiášských titulech a představách Ježíšovy doby. K této problematice existuje velmi rozsáhlá literatura, jejíž zvládnutí téměř přesahuje možnosti jednoho člověka. Většinou se v ní v různých dílčích modifikacích opakují základní zjištění.1 Je potřeba odlišit tituly a představy židovského náboženství od různých vykupitelských titulů a představ helénistického náboženského světa. Upozorňuji čtenáře, že každý z těchto titulů a každá z těchto představ mají své zcela specifické pozadí a zařazení a nelze je užívat nekriticky, to jest v nerozlišující harmonizaci, jak to většinou činí věrouka a zbožnost křesťanských církví. Židovské náboženství Ježíšovy doby bylo prostoupeno očekáváním příchodu mesiáše, zachránce, vysvoboditele. Tato naděje sahá snad až do jedné z nejstarších vrstev izraelského náboženství, do příběhu exodu, vyvedení z Egypta. Mojžíš je jakýmsi prototypem mesiáše. Sám z vody vytažený, sám zachráněný, stává se z vody vytahujícím, z otroctví a beznaděje zachraňujícím zachráncem. Egypt, země odkázaná na záplavy Nilu, byl Izraelci vnímán jako země vody. Vody jako místa zla v negativním smyslu staro1
Velmi obsažné seznamy zahraniční literatury najde čtenář na konci těchto monografií: Stegemann, Ekkehard W. – Stegemann, Wolfgang: Urchristliche Sozialgeschichte. Stuttgart, Kohlhammer Verlag 1995. Hengel, Martin: Judentum und Hellenismus. Tübingen, Mohr-Siebeck 1988. Theissen, Gerd: Studien zur Soziologie des Urchristentums, Tübingen, Mohr-Siebeck 1989. Crossan, Dominic J.: The Birth of Christianity. San Francisco, Harper Collins 1998.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190335
III. Hypotetická rekonstrukce základních rysů Ježíšova vystoupení a učení
/100/
věké mytologie. Když jsou Izraelci na cestě z Egypta, dostanou se do bezvýchodné situace. V zádech mají faraonovo vojsko, před sebou Rudé moře (Ex 14,15–31). Tehdy učiní Jahve skrze Mojžíše mesiášský čin, rozdělí vody moře a provede izraelský lid směrem ke svobodě. Moše – Mojžíš – Mesiáš je zachránce, který vyvádí z beznaděje do bezpečí, z otroctví do svobody, ze života bez budoucnosti do budoucnosti. Vede svůj lid k zemi zaslíbené. Tato základní rétorická figura postavy mesiáše-zachránce byla v izraelských dějinách mnohokrát aktualizována a různě transformována, nejvíce v dobách nesvobody, úzkosti a ohrožení. Náboj této naděje byl často politický, ale nikoli výlučně. Očekáván byl mesiáš, který vysvobodí izraelský lid z politické nesvobody a náboženského ponížení. Mesiáš ovšem zůstával postavou naděje, do níž bylo možné vkládat, nažívat i jiné naděje záchrany, vysvobození, než jen politické – až po představu vysvobození z beznaděje lidských vin. Mesiáš byl chápán jako člověk Bohem pověřený, podobně jako kněz nebo král, jako pomazaný Hospodinův. Přeloženo později do řečtiny: Christos – Kristus. Představa mesiáše byla v židovstvu později umocněna spojením s rodem Davidovým. Když došlo k idealizaci krále Davida a jeho království, ožívala v nesnadných dobách izraelských dějin mesiášská naděje vyhlížející znovuobnovení Davidova království. Mesiáš byl očekáván z rodu Davidova, jako syn Davidův. Tím nabývalo očekávání příchodu mesiáše silně politického charakteru. Tak tomu bylo i v době Ježíšově, kdy se židovský národ nacházel pod nadvládou Římanů. Čím tvrdší a vůči židovskému náboženskému cítění bezostyšnější byly počiny římské nadvlády, tím více aktualizovali Židé očekávání příchodu mesiáše, člověka z rodu Davidova, politického vysvoboditele, který vyžene Římany. Jsou v židovstvu doloženy pokusy identifikovat mesiáše s tím či oním židovským povstalcem proti Římanům, např. s Judou Galilejským či později s Bar Kochbou. Existovalo v židovstvu hnutí zélótů, kteří byli připraveni různými drobnými partyzánskými akcemi nejen omezovat Římany, ale chtěli být k dispozici pro nástup velké politické akce, až přijde mesiáš a dá osvobozující hnutí do pohybu. Vedle této politické naděje mesiáše žily v Izraeli i jiné varianty mesiášské naděje. Jedna z nich se vztahovala k velmi neprůhledné postavě trpícího božího služebníka, o kterém mluví prorok Izajáš (Iz 42,1–4; Iz 53). Tato naděje byla hluboce náboženská, nikoli politická. Spočívala v přesvědčení, že boží věc a tak i způsob existence božího lidu se neubírá po cestách mocenských střetů a politického triumfu, nýbrž prosazuje se skrze ponížení a utrpení.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190335