Řekl jsem: „Možné je jedno i druhé. Anebo obojí zároveň. Ten, kdo tak důkladně prošťoural ten pokoj, nehledal peníze.“ „Proč ne?“ „Protože když mi doktor Hambleton volal, upozornil jsem ho, že by mohl použít hotelovej sejf. Ale neměl zájem.“ „Takovej týpek jako on by vás stejně nenajímal proto, abyste mu schovával prachy,“ řekl French. „Vůbec by si vás nenajímal, abyste mu něco schovával. Potřeboval ochranu nebo někoho šikovného k ruce, anebo třeba jenom posla.“ „Je mi líto, ale mně řekl přesně to, co jsem pak opakoval vám,“ řekl jsem. „ A jelikož už byl po smrti, když jste tam naklusal,“ protáhl French až příliš ledabyle, „tak jste mu sotva mohl dát svou úřední vizitku.“ Stiskl jsem pevně sluchátko a bleskově jsem si v duchu zopakoval svůj rozhovor s Hicksem v tom domě na Idaho Street. Viděl jsem ho před sebou, jak drží v prstech mou navštívenku a dívá se na ni. A pak jsem viděl sám sebe, jak mu ji honem beru, dřív než se mu k ní ta ruka přilepí. Nabral jsem zhluboka dech a pomalu vydechl. „To sotva,“ řekl jsem. „ A přestaňte mě lekat k smrti.“ „ Ale měl ji, kamaráde. Dvakrát přeloženou, zastrčenou v kapsičce u kalhot. Napoprvé jsme si toho nevšimli.“ „Dal jsem svou navštívenku jen Flackovi,“ řekl jsem se strnulými rty. Nastalo ticho. Někde v pozadí jsem slyšel hlasy a klepání psacího stroje. Konečně French suše řekl: „To je docela možné. No, ještě se uvidíme.“ A rázně zavěsil. Pomaloučku jsem položil sluchátko do vidlice a narovnal křečovitě sevřené prsty. Civěl jsem na fotografii, kterou jsem měl před sebou. Nevyčetl jsem z ní nic víc, než že dvě osoby, z nichž jednu znám, spolu obědvaly U Tanečníka. Noviny na stole mi prozrazovaly, nebo mohly prozradit, který den to bylo. Vytočil jsem číslo News-Chronicle a požádal, aby mě spojili se sportovní rubrikou. Za čtyři minuty nato jsem si poznamenával
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190171