Odborně se tomu říká pohlavní dimorfismus. Jindy obě pohlaví vypadají stejně, ale lze je odlišit jednoduchým způsobem. U housera je například možné vypalpovat penis v kloace prstem. Existují však ptáci, u nichž obě pohlaví vypadají navlas stejně. Problém to může činit u papoušků, především u těch velkých a hodně drahých. Teoreticky použitelným způsobem je vypuštění hejna papoušků téhož druhu do voliéry. Za několik dnů či týdnů se často stane, že dvojice ptáků k sobě zahoří láskou, což je u papoušků nepřehlédnutelné. Takto utvořený pár chovatel oddělí a použije k dalšímu chovu. Teprve pak dostanou ptáci budku či dutý kmen. Přítomnost těchto míst k hnízdění by v kolektivu mohla vést ke rvačce a papoušci si dovedou zobáky vážně ublížit. Výhodou tohoto způsobu je, že získáme ptáky, kteří jsou k sobě jednoznačně pozitivně naladěni. Problém je však v tom, že u vzácných druhů tolik jedinců prostě neseženeme. Těžko lze takto experimentovat s hejnem arů hyacintových. Pokud by je chovatel dokázal sehnat, bude v nich mít uloženo několik milionů korun. Zkušení chovatelé tvrdí, že dokážou pohlaví rozeznat po dle tělesných znaků – robustnosti ptáka, tvaru hlavy, velikosti zobáku a jiných subtilních ukazatelů. Často se však také mýlí. Měli jsme v zoo dvojici arů koupených jako zaručený pár. Ptáci si prokazovali různé něžnosti, tak jak to arové umějí. Trvalo to několik let a pak každý z nich snesl vajíčko, což prozradilo, že jde o dvě samice. Při prokazování příslušnosti k určitému pohlaví je proto lepší uchýlit se k objektivnějším metodám. Jde o záležitost teprve několika posledních desetiletí, alespoň co do komerčního využití. První se o slovo přihlásila endoskopie. Při ní se otvorem
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190098