XXVI 1. Po třech dnech potopy teprve dnes přestalo pršet. Vstal jsem z postele a tak jako každé ráno se odebral na zápraží vymočit se. Slunce se sice ještě neukázalo, ale mraky už se pomalu trhaly. Z potravin mi zbyla akorát mouka s olejem, ale jen na pár dní. V poslední době jsem si ani nepekl chleba, takže nemám nic na snídani. Napadlo mě, že bych si mohl udělat koblihy. Vrátil jsem se dovnitř, rozdělal oheň, postavil vodu na čaj a uhnětl těsto. Když jsem s tím byl hotov, mísu s těstem jsem přikryl utěrkou a postavil ji k peci, aby těsto lépe nakynulo. Potom jsem na papíře sepsal vše, co potřebuju koupit. Ovšem nebyl jsem si jistý, kolik toho vlastně budu potřebovat. Jak dlouho tu vůbec chci zůstat? Jak dlouho to můžu vydržet? A kam potom půjdu? Cítím, že samota už na mne začíná doléhat a koliba je mi těsná. Potřebuju lidi, pomyslím si. Po dlouhé době mi opět chybí lidi. Při hlubší úvaze jsem došel k závěru, že mi vlastně chybí ženská společnost. Chtěl jsem si popovídat s nějakou holkou. Anebo, což by bylo ještě lepší, jen ležet vedle ní a nepovídat si. Položit jí hlavu na prsa a nechat ji, aby mě chránila před zbytkem světa. 2. Blíží se Nový rok a představa, že bych měl v kolibě strávit celou zimu, mě děsí. To je poslední věta, kterou jsem si napsal do zápisníku. Aspoň z té strany, kterou jsem nazval Deník z koliby. Zpočátku mi psaní pomáhalo, ale psát o každodennosti v kolibě mě časem začalo nudit. Proto jsem z druhé strany notesu psal o Cathrine. Vykopávat pohřbené vzpomínky je ale dost bolestivé. Možná se mi uleví, až to dokončím, teď mě to však mučí. Jako když se potřebuješ vyzvracet: člověku
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190011