KAPITOLA III • MYSTIKA A PSYCHOLOGIE
97
O takových osobách můžeme říci jen tolik, že se jim skutečnost představuje za abnormálních podmínek a abnormálními způsoby, a že jsou nuceni vyrovnat se s ní právě za těchto podmínek a způsobů. Díky jejich zvláštnímu duševnímu ustrojení vidí jeden aspekt vesmíru tak ostře, že všechny ostatní obrazy jsou ve srovnání s ním mlhavé, neurčité a neskutečné. Proto když geniálně nadaní lidé — mystici, umělci, vynálezci — obětují celý svůj život tomuto jednomu objektu, této jediné vizi pravdy, není to sebezapření, ale spíše sebenaplnění. Obracejí se od neskutečného, aby se soustředili na skutečné. Celá osobnost pak přijímá jisté rytmy nebo harmonie (nebo s nimi vstupuje do styku), které existují ve vesmíru, ale které orgány vnímání ostatních lidí nedokážou zachytit. „Zde je prst Boží, záblesk vůle, která to působí!“ zvolá abbé Vogler, když mu zvuky rostou pod rukama. „Verše přišly,“ říká básník. Neví jak — jistě ne na základě promyšlené úvahy. Tak je to i s mystikem. Madame Guyonová ve své autobiografii konstatuje, že když psala svá díla, zažívala náhlý a neodolatelný sklon chápat se pera, ačkoli se cítila zcela neschopna literární práce a ani neznala téma, o kterém byla puzena psát. Kdyby tomuto impulsu vzdorovala, bylo by to za cenu největších obtíží. Začala pak psát mimořádně rychle — slova, propracované argumenty a vhodné citáty jí přicházely bez uvažování a tak rychle, že jedna z jejích nejdelších knih vznikla za jeden a půl dne. „Když jsem psala, pozorovala jsem, že píšu o věcech, které jsem nikdy neviděla. A během tohoto zjevení mi bylo dáno světlo, abych viděla, že v sobě mám poklady vědění a pochopení, o nichž jsem nevěděla.“105 Podobná tvrzení známe od sv. Terezie — ta prohlašovala, že když psala své knihy, byla neschopná psát cokoli kromě toho, co jí do mysli vkládal její Mistr.106 To říká i Blake o svém „Miltonovi“ a „Jeruzalému“: „Psal jsem tyto básně bezprostředně podle diktátu, dvanáct nebo někdy dvacet nebo třicet řádek najednou, bez promýšlení a dokonce proti své vůli. Čas, který zabralo psaní, tedy jako by neexistoval a bez práce nebo studia vznikla dlouhá báseň, která vypadá jako celoživotní dílo.“107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189961