Volný pád (Ukázka, strana 99)

Dole byl Nosov, který připravoval ruční granáty k zaminování vchodu do kanálu. Sám vylezl nahoru a náplastmi z balíčku první pomoci upevnil na druhou příčku železného žebříku tři granáty. Pak kroužkem každého granátu provlékl drát, na jeden konec přivázal dvě neprůstřelné vesty jako závaží, druhý konec zatížil poklopem, který tak drát držel a vesty visely ve vzduchu. Kdyby někdo poklop sundal, drát by se uvolnil, vesty by spadly na zem a aktivovaly tak mechanismus granátů.

Exploze by zatarasila vchod do kanálu a kromě toho by určitě zabila i pár nepřátel. Model ručního granátu „F1“ měl velkou výbušnou sílu a železné úlomky z něj se mohly vymrštit až do vzdálenosti čtyř set metrů. Tenhle granát byl fakt svině.

Nosov slezl dolů a podíval se na naše pěšáky: „Takže jste zbyli jen vy?“ Četař Lavrov odpověděl: „Ano, soudruhu kapitáne, ostatní padli.“ Byla tma a nebylo nic vidět, ale z naší řady se ozval kozákův hlas: „Ví někdo něco o vojínovi Ustinovovi?“ Ze skupiny pěšáků vyletěl výkřik: „Tati!“ vynořil se mladý voják a skoro se vrhnul na starého kozáka. Objali se a pak se k nim přidal i bratranec. Usmívali se, byli šťastní jako děti. „Rodinný srazy si nechte na potom, kozáci!“ Nosov dal všem znamení, aby ho následovali. Šli jsme rychle. Opravdu se zdálo, že všechno jde jako po másle, a já jsem byl skoro rád, že se nám operaci podařilo provést bez jediného výstřelu. Když jsme procházeli pod mřížemi, byly vidět první sluneční paprsky, které se prodraly až do hloubky kanálu. V těch místech jsme se plížili podél zdí, aby nás nahoře nezahlédli.

Pěšáci následovali sabotéry a Nosov vydal rozkaz, abychom já a Moskva zůstali jako poslední. Třebaže se skupina rozrostla a všichni měli skloněné hlavy a ohnutá záda, postupovali jsme ještě rychleji než na cestě tam. „Já věděl, že se z toho dostanu,“ řekl v určité chvíli, ale skoro polohlasně, Moskva. „Cože?“ zeptal jsem se ho za chůze. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem mu dobře rozuměl.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189948

„Moje sousedka, cikánka, mi četla osud z karet...“ Teď se usmíval. „Řekla, že umřu starej, ve svý posteli...“ Tuhle historku vyprávěl pokaždé, když se dostal z velkých problémů, to znamená skoro pořád. Chtěl jsem mu zrovna něco říct, když vtom se ozvala tak silná exploze, že nám na několik minut zalehly uši: to byly naše granáty.

Nosov se zastavil. Dívali jsme se na sebe vyděšeně, napůl jsme ohluchli, cítili jsme se jako v pasti. Náš kapitán řekl: „Musíme okamžitě vylézt ven, teď hned, ať jsme kdekoli... Určitě už spustili poplach... Teď ty bestie začnou házet bomby do všech kanálů v týhle zóně!“ Během minuty jsme dorazili k nějakému východu, který byl taky uzavřen poklopem. Nosov neřekl ani slovo, vyšplhal nahoru, odsunul poklop a vylezl ven. Pak strčil hlavu dovnitř a dal nám znamení, abychom šli za ním.

Pohybovali jsme se tak rychle, že jsme vypadali téměř jako skupina profesio­ nálních námořníků, kteří jsou zvyklí lézt v chodbách ponorek nahoru a dolů.

Vyjít na denní světlo na neznámém místě pro nás ale znamenalo, že jsme vystaveni všem útokům.

Byli jsme na konci nějaké prázdné ulice, před betonovou zdí plnou děr a zrezavělých střepin zaražených dovnitř. Poblíž stála nízká budova, malá elektrárna. Takové byly v každé čtvrti, byla to místa, kde se šlo dobře ukrýt před útoky těžkých zbraní, protože měly hodně tlusté zdi, i tank je někdy zboural jen s obtížemi; byly to vlastně takové malé bunkry. Problém byl v tom, že byly slepé, bez oken, měly jen dveře a dost. Hodně vojáků na to doplatilo životem, protože se snažili schovat a přitom uvízli v pasti.

Za námi stál opuštěný pobořený dům. Nosov do něj zamířil a my se vydali za ním. Když jsme vešli dovnitř, začali jsme všichni společně promýšlet únikový plán.

Nosov vytáhl mapu a ukázal nám naši pozici. Směr, kterým jsme se vydali, byl správný, ale nacházeli jsme se zhruba tři sta metrů od místa, kde jsme měli vylézt. Podle značek, které jsem si okopíroval, jsme byli přímo uprostřed opevněných pozic druhé nepřátelské linie.

Zatímco ostatní zůstali schovaní v domě, požádal Nosov mě a Moskvu, abychom s ním šli prozkoumat terén. Bylo tam takové ticho, až to nahánělo hrůzu: jako bychom procházeli mrtvým městem. Ale v ulicích jsme přitom zpozorovali spoustu míst, kde z oken činžáků čouhaly těžké kulomety.

101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189948

Arabové se zjevně cítili v bezpečí, a proto se dole nijak nekryli. Přesto jsme mohli mluvit o velkém štěstí, že jsme nevylezli na stanovišti bráněném odstřelovači, jinak bychom byli jednou nohou v hrobě.

Na nějakém dvoře stálo obrněné auto, BTR, na které někdo bílým lakem načmáral nápisy v arabštině. Rozhlédli jsme se kolem, a když jsme nikoho neviděli, vlezli jsme dovnitř. Zadní dveře vozu byly otevřené, uvnitř byl jeden nepřítel, který spal.

Nosov bez rozmýšlení vytáhl nůž a vrhnul se na něj jako blesk: neozval se ani hlásek, Arab byl usmrcen přesným bodnutím do srdce.

Moskva vlezl do kabiny řidiče a nastartoval, já jsem se přilepil k pancíři i s Nosovem. Až auto vyjede na ulici, určitě si ho všichni všimnou, museli jsme předstírat, že patříme k nim, ale zároveň jsme byli připraveni seskočit v případě, že by nás poznali.

Moskva řídil auto dokonale, s velkým klidem. Nosov si nasadil na hlavu čepici zabitého Araba a udělal podivnou grimasu, když jsem se na něj podíval, skoro jsem se musel smát. Já jsem si z čepice utrhl bambuli a nasadil si ji naruby, aby se zdálky aspoň trochu podobala té, jakou nosili Arabové.

Projížděli jsme ulicemi a kolem nás se nic nehýbalo, opravdu to vypadalo, že náš trik funguje.

Vjeli jsme do dvora opuštěného domu, kde na nás čekali naši, a zaparkovali jsme tak, aby zadní dveře vozu byly co nejblíž ke vchodu.

Nosov pěšákům předložil plán, jak se z té zóny dostat: všichni se namačkají do vnitřního prostoru, dva si sednou za volant, jeden do věže s kulometem, a my, sabotéři, zůstaneme nahoře, kde na nás bude dobře vidět. Vtip spočíval v tom, že oblečeme tělo zabitého Araba do pěšácké uniformy a pak ho pověsíme na auto (nepřátelé strašně rádi vystavovali naše mrtvoly: viděl jsem videa, kde vozili zmasakrované polomrtvé ruské zajatce po městských ulicích jako trofeje) a budeme dělat, že jsme jejich bratři. Ten plán byl sice šílený, ale jediný možný.

Jeden pěšák si sundal uniformu a vzal si Arabovo oblečení. Vestu jsme navlékli na mrtvolu, hlavu jsme jí omotali hadrem, abychom skryli černý plnovous a dlouhé vlasy, a přivázali jsme ji na kapotu. V autě jsme našli jejich vlajku, kterou jsme svěřili Zenitovi: měl za úkol vyřvávat jedinou arabskou větu, kterou znal, „Alláhu ákbar“, a přitom mávat vlajkou jako šílenec. Abychom trochu rozvířili vodu, chystali jsme se ještě střílet do vzduchu a občas zařvat.

102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189948